Článek
Jmenuji se Zdena, je mi třicet jedna let a mám dvě děti – Aničku (6) a Toníka (3). Jsou živí, neposední a hluční. Prostě takoví, jací malí caparti bývají. Můj manžel Petr pracuje v IT a já se pomalu vracím do práce po rodičovské. Abychom to všechno zvládli, občas nám s hlídáním pomáhala jeho maminka – tchyně Marie.
Ze začátku to vypadalo idylicky.
„Nechte děti klidně u mě,“ říkávala. „Já se s nimi aspoň nenudím.“
Byla to žena energická, ráda vyprávěla, vařila buchty, a děti ji zbožňovaly. Jenže časem se její úsměv vytrácel a každé hlídání končilo povzdechem.
Jednoho dne jsem přijela pro děti a hned u dveří mě přivítala větou, která mi vyrazila dech:
„Zdeno, musíme si promluvit. Já… já už to hlídání dělat zadarmo nebudu.“
Zůstala jsem stát s klíči v ruce a s výrazem zděšení: „Prosím?“
„No ano,“ pokrčila rameny. „Já jsem přece taky ve věku, kdy bych mohla mít klid. Děti jsou živé, je to náročné. Myslela jsem, že byste mi mohli dávat tak… dva tisíce za den. To je férové.“
Dva tisíce. Za den. Málem jsem si sedla.
„Mamko, to myslíte vážně?“ zeptala jsem se pomalu, protože jsem si nebyla jistá, jestli to není vtip.
„Samozřejmě. To je méně, než berou chůvy. A vy víte, že já se jim věnuju, vařím, čtu pohádky, ne jen sedím u mobilu.“
Cítila jsem, jak se mi hrne krev do tváří. „Ale… vždyť jste sama říkala, že to děláte ráda. Že vás těší být s vnoučaty.“
„Ráda ano,“ odpověděla klidně. „Ale i za radost se platí.“
Odjížděla jsem domů s dětmi v tichu, jen Anička v autě žvatlala něco o tom, jak babička říkala, že „si musí vydělat na lázně“.
Večer jsem to vyprávěla Petrovi.
„Cože?!“ vybuchl. „Moje máma chce peníze za hlídání vlastních vnoučat?“
„Tvá máma chce dva tisíce za den,“ upřesnila jsem.
Viděla jsem, jak se mu zúžily oči.
„To snad ne. Vždyť jsme jí tolikrát pomohli, opravoval jsem jí střechu, platil jí auto, a ona teď tohle?“
Další den u ní byl. Vrátil se večer a bylo vidět, že se pohádali.
„Tak?“ zeptala jsem se tiše.
„Řekl jsem jí, že jestli to bere jako obchod, tak my taky. A že si najdeme chůvu. A hádej co – už jsem jednu našel. Mladá holka, má zkušenosti, a… bere tisícovku za den.“
„Takže levnější než tvoje máma,“ řekla jsem s hořkým úsměvem.
Petr přikývl. „Jo. A hlavně – nebude dělat scény.“
Od té chvíle se všechno změnilo. Chůva, Lenka, byla milá, trpělivá a děti si ji rychle oblíbily. Jenže Marie se odmlčela. Žádné telefonáty, žádné buchty, žádné otázky na děti. Cítila jsem prázdno – i když jsem si to nechtěla přiznat.
Po dvou týdnech zazvonil telefon.
„Zdeni,“ ozval se Mariin hlas. „Já jsem to přehnala. Neměla jsem o penězích vůbec mluvit. Mohla bych zase někdy děti vidět?“
Váhala jsem. Chtěla jsem říct ano. Ale když jsem si vzpomněla na to, jak chladně tehdy stála ve dveřích, jak počítala, kolik si zaslouží „za den práce“, něco ve mně zůstalo zamčené.
„Marie… možná někdy. Teď máme chůvu a děti si zvykají,“ odpověděla jsem zdrženlivě.
Za mnou se objevil Petr. „Zdeno, kdo volal?“
„Tvoje máma.“
„A co chtěla?“
„Zase hlídat.“
Petr se zamračil. „Ne. Když chtěla dělat byznys, ať si teď najde jiné klienty.“
A tím to skončilo.
Od té doby se Marie párkrát pokusila stavit, donesla dětem dárky, omluvila se, ale Petr zůstal neoblomný. A já… já vlastně taky.
Někdy si říkám, jestli jsme to přece jen nemohli vzít s větším nadhledem. Ale pak slyším smích našich dětí z pokoje, Lenka jim čte pohádku, a vím, že klid má svou cenu – i kdyby byl vyšší než dva tisíce za den.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
