Článek
To odpoledne začalo celkem nevinně. Vzala jsem tchyni do obchodního centra, chtěla jsem, aby si trochu rozšířila obzory. Po pár obchodech už začala být unavená a zároveň kritická.
„No teda, tohle by sis vážně koupila?“ podívala se na mě znechuceně, když jsem si zkoušela béžový trenčkot. „To vypadá jak plášť do deště.“
Usmála jsem se. „Mami, je to kabát Max Mara.“
„Aha,“ odtušila, „tak to ten Max moc módu asi neumí.“
Rozhodla jsem se, že ji nebudu opravovat. Ale o pár minut později si rýpla znovu. „Víš, ty máš takovej zvláštní vkus. Takovej… jak to říct… neumíš se obléct tak, aby sis přidala na ženskosti. Pořád to máš takové… strohé.“
V duchu jsem počítala do pěti. Nakonec jsem se usmála a řekla:
„Dobře, mami. Tak ukaž ty, co je podle tebe ženské a vkusné. Zajdeme do jednoho butiku v centru.“
Souhlasila, sebevědomě a s jiskrou v oku. Cítila se jako módní guru.
V butiku nás přivítala milá prodavačka v černých šatech. Nabídla nám prosecco a já ji požádala, ať tchyni ukáže pár elegantních modelů. Tchyně se nadšeně vrhla na stojan a vytáhla růžové minišaty se třpytkami.
„To je ono! Ženské, výrazné!“ volala.
Prodavačka se usmála. „Ty šaty jsou z kolekce pro dívky do 20 let, paní.“
Tchyně zrudla. „No… víte, já mám mladého ducha.“
A bez zaváhání si šla šaty vyzkoušet.
Po pěti minutách se z kabinky ozvalo:
„Prosím vás! Ony mi nějak nesedí přes prsa!“
Prodavačka opatrně nahlédla a s diplomatickým úsměvem řekla:
„Paní, vy je máte obráceně.“
Já se otočila k zrcadlu a snažila se nesmát. Ale když vyšla ven s šaty zapnutými na zádech vpředu a třpytkami na břiše, prodavačka to už nevydržela a uchechtla se.
„To je nový styl, že?“ snažila se tchyně zachránit situaci.
„Ano,“ kývla prodavačka, „ale zatím ho nosí jen návrháři – na přehlídkách.“
Tchyně se snažila zachovat dekorum, ale bylo jasné, že trapas cítí. Odložila šaty, zamumlala, že dnešní móda je stejně „úchylná“, a rychle se odebrala zpět ke dveřím.
Cestou domů mlčela. Až po chvíli řekla:
„Víš… možná ten vkus přece jen máš. Tohle… tohle nebylo úplně ono.“
Usmála jsem se. „Neboj, příště vyberu něco i pro tebe.“
„No,“ povzdechla si, „jestli ještě někdy někam půjdeme…“
Ale o týden později mi přinesla dárek. Krabici. Otevřela jsem ji – a uvnitř byly krásné hedvábné šaty.
„Ty se ke mně vůbec nehodí,“ řekla, „ale tobě by mohly. Máš na ně ten svůj… zvláštní vkus.“
Usmály jsme se obě. A od té doby, když mě tchyně chce pochválit, říká:
„To sis koupila sama, nebo ti radila prodavačka?“
A já vím, že je to její způsob, jak přiznat, že jsem vyhrála nákupní bitvu.
Příběh byl napsán na základě příhody autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěčky.
