Článek
Někdy se vztahy nerozpadnou kvůli jedné větě, ale kvůli tisíci malým prasklinám, které se roky tiše rozšiřují, dokud nepřijde poslední úder. Já jsem s Martinem žila čtyři roky v domě jeho matky, mezi starým nábytkem, rodinnými fotografiemi a dusivým pocitem, že nikdy nebudu ta pravá. Dětí jsme zatím neměli – tchyně to připomínala každé nedělní odpoledne, mezi bramborem a omáčkou, jako by tím mohla zázrakem změnit můj cyklus nebo Martinovu chuť se o něco snažit. A přesto, měla jsem ho ráda. I s jeho tichostí, s jeho neochotou postavit se matce, i s tím, že náš vztah byl poslední roky spíš jako pokoj s dvěma okny, která se už nedají otevřít.
Ten nedělní oběd začal stejně jako desítky před ním.
Tchyně seděla naproti mně, v zástěře s třešněmi, a z trouby voněla svíčková. Martin listoval novinami, tchán mlčel a já se snažila tvářit, že jsem v klidu.
„Tak co, Karolíno,“ začala tchyně, „pořád nic nového? Já už bych si tak přála vnouče.“
Usmála jsem se, jak nejlépe jsem uměla, a polkla vývar a vysoukala ze sebe společensky přijatelnou odpověď: „Uvidíme, všechno má svůj čas.“
„No, u Martina to nikdy nebylo jednoduché,“ ironicky se pousmála a nabrala si další knedlík.
Zpozorněla jsem. V jejím hlase bylo něco jiného – škodolibost, kterou si ani neuvědomovala.
„Jak to myslíte?“ zeptala jsem se.
„Ale nic,“ mávla rukou. „Jen že… víš, on byl vždycky takový zvláštní. Jako dítě měl období, kdy… no…“
Martin zvedl oči od novin se slovy: „Mami, nech toho.“
„Ale prosím tě, to už dávno bylo! Vždyť se tomu dneska směju. Pamatuješ, jak tě musel táta chytat u sousedů? A jak jsi—“
„Mami!“ zvedl hlas Martin.
Jenže tchyně pokračovala.
„No, on jako malej… víš, on měl takovou… zálibu. Pořád lezl sousedům do prádelny. A jednou ho tam našli, jak si zkouší ženský prádlo. To ti bylo divadlo! Celá ulice o tom mluvila!“
Nůž mi v rukou ztuhl.
„Cože?“ vydechla jsem.
„Ale to byla dětská hloupost,“ snažil se to Martin zamluvit. „To bylo, když mi bylo jedenáct!“
„No jo, jedenáct, dvanáct, kdo si to má pamatovat,“ mávla tchyně rukou. „A jak ses pak styděl, že ti to vyfotili na polaroid, pamatuješ? Tatínek tě málem poslal k psychologovi.“
Ticho, které následovalo, by se dalo krájet.
Já jen seděla, neschopná pohnout se. V hlavě mi běžely všechny ty chvíle, kdy jsem se snažila pochopit, proč Martin o sobě nikdy nemluví. Proč se vyhýbá intimitě, proč utíká od problémů. A najednou mi to všechno dávalo smysl – ale jinak, než bych chtěla.
„Proč jsi mi to nikdy neřekl?“ zašeptala jsem.
„Protože to není důležité, Karolíno!“ vyhrkl. „Byl jsem dítě, zatraceně!“
„Ne, Martine,“ zavrtěla jsem hlavou. „Důležité je, že jsi mi nikdy nic pořádně neřekl. Ani o sobě, ani o nás, o naší budoucnosti. Jen mlčíš a necháváš mě tu žít s tvou matkou, která mi každý den připomíná, že nejsem dostatečně dobrá.“
Vstala jsem od stolu.
„Kam jdeš?“
„Domů, už toho mám dost!“ , řekla jsem.
„Ale tady je tvůj domov!“ křikla tchyně.
„Ne, už není,“ otočila jsem se. „Tohle byl jen váš dům. Já tu byla jen host.“
Druhý den jsem si sbalila věci. Všechno proběhlo v tichosti – kromě toho, že tchyně stála ve dveřích a s výrazem ublížené královny pronesla:
„To máš za to, že jsme tě přijali takovou, jaká jsi byla.“
„Ne, to mám za to, že jsem věřila, že se něco změní,“ odpověděla jsem s ledovým výrazem.
Martin mě neprosil, jen tam stál. V rukách klíče od auta, pohled upřený do podlahy.
„Takže tohle je konec?“ zeptal se tiše.
„Konec byl už dávno, Martine. Jen jsme ho oba nechtěli vidět.“
Když jsem dojela k rodičům, cítila jsem zvláštní směs úlevy a smutku. Po čtyřech letech ztrácíš zvyky, ne jen partnera. Ale věděla jsem, že tentokrát se nevrátím.
O pár dní později mi Martin napsal zprávu:
„Měla jsi odejít dřív. Možná by to pro nás oba bylo jednodušší.“
Jeho otec mi naopak vzkázal přes známé, že jsem prý byla „rozvratná ženská, co nepochopila kluka s citlivou duší“.
Možná. Ale já už nepotřebuju chápat. Potřebuju začít znovu – bez tajemství, bez matky v kuchyni a bez stínu, který visel nad každou naší nedělí.
A tak jsem si po letech poprvé uvařila oběd jen pro sebe.
Bez výčitek, bez přetvářky, bez vývaru, který chutná po cizím domově.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
