Článek
Jmenuju se Denisa, je mi třicet osm a celý život mám v sobě jednu jistotu – když můžu dětem dopřát něco hezkého, udělám to. Nedělám z nich princezny ani malé tyrany, jen chci, aby měly dětství, které si budou pamatovat v teple, ne v odříkání.
Jenže moje tchyně Jana… ta na to má jiný názor.
„Deniso, děti nepotřebují každou chvíli něco nového,“ říkala pokaždé, když viděla novou čepici nebo když jsme se zmínili o výletu do zoo. „My jsme Radka vychovali úplně normálně. Žádné zbytečnosti, a podívej, jaký je z něj chlap.“
Radek býval potichu. Vždycky se jen pousmál a změnil téma. Až později mi přiznal, že o normálním dětství se u nich moc mluvit nedalo. Jana i tchán měli povahu: „Proč by měl dostat něco navíc? Co z něj pak bude?“
A tak neměl skoro nic. Na tábory nejezdil, na střední chodil v jedněch džínách, které mu „musely stačit“. A když něco chtěl, slyšel jen: „Musíš se přizpůsobit.“
Někdy jsem měla pocit, že to, co já dětem dávám, je přesně to, co on celý život postrádal.
Den, kdy to bouchlo
Byli jsme pozvaní k tchyni na nedělní oběd. Klasika – kuře, brambory, zeleninový salát, Jana pobíhající kolem stolu, aby měla všechno dokonalé. Děti seděly v obýváku a stavěly si z kostek.
Jen co jsme usedli, tchyně si mě přiměřila pohledem od hlavy po paty a spustila:
„Denisko, prosím tě, ty jsi jim zase koupila něco nového? Včera jsem viděla tu hračku, tu velkou farmu… To už je moc. Děti musí znát hodnotu věcí.“
Nadechla jsem se, chtěla jsem to přejít. Ale pak jsem si všimla něčeho, co mi vyrazilo dech.
Leželo to na židli vedle stolu.
Kabelka.
Ne obyčejná. Ne něco z tržnice.
Ale luxusní GUCCI – velká, kožená, ve zlatavé béžové. Cena? Minimálně čtyřicet tisíc. Minimálně.
Najednou ve mně něco vystřelilo. A než jsem stihla přemýšlet, slova ze mě padala sama.
„Jani,“ začala jsem pomalu a ukázala na kabelku, „to je nová?“
Tchyně zrudla, jak kdybych ji chytila při něčem nepovoleném.
„Ale… to je jen doplněk,“ mávla rukou. „Každá žena si někdy musí udělat radost.“
„Jo?“ zvedla jsem obočí. „A já si ji udělat nesmím? Nebo moje děti?“
Chvíli bylo ticho. Tchyně se zatvářila tak, že by mohla na místě zkamenět.
„To není to samé,“ odsekla. „Já si na to šetřila. A ty jen rozhazuješ peníze za zbytečnosti. Ta tvoje hračka… vy jste snad milionáři?“
A to už jsem nevydržela.
„A vy jste při vašem platu úřednice a s tchánovým platem bezpečáka milionáři? Jak si vysvětlíte tu kabelku? Děti máte držet zkrátka, sobě si ale dopřejete, že? Jaký je to příklad?“
„Deniso, nepřeháněj!“ vyjela na mě.
„Ne, vůbec nepřeháním!“ cítila jsem, jak se mi chvěje hlas. „Vy mi tady dva roky říkáte, že děti rozmazluju, že jim dávám moc. Ale sama si koupíte kabelku za čtyřicet tisíc! A mně vyčítáte čepici za dvě stovky? To myslíte vážně?“
Do toho vstoupil Radek
Radek, který celou dobu mlčel, se najednou narovnal.
Podíval se na mámu a řekl tiše, ale pevně:
„Mami, nech už Denisu být.“
„Radku!“ zvedla hlas. „Ty mě budeš poučovat?“
„Ano,“ odpověděl klidně. „Víš proč? Protože Denisa dětem dává všechno, co jsme my s tátou nikdy neměli. A víš co? Já jsem za to vděčný. Nechci, aby vyrůstali ve strachu říct si o nový sešit. A taky nechci, aby se báli dopřát si něco hezkého, až budou dospělí.“
Tchyně otevřela pusu, ale nic neřekla.
„A mimochodem,“ dodal Radek a ukázal na kabelku, „tohle je přesně ten důvod, proč mi tvoje výčitky vždycky lezly krkem. Celý život jsi nám říkala, že ‚drahé věci jsou zbytečné‘. A pak si tohle koupíš?“
Tchyně zrudla ještě víc.
Bylo vidět, že nečekala, že se Radek postaví. A už vůbec ne proti ní.
Konec oběda
Odcházeli jsme o něco dřív. Děti nic netušily, jen se držely Radka za ruce. Já jsem byla napůl vyčerpaná, napůl úlevná.
Venku se mě Radek chytil kolem ramen.
„Děkuju,“ řekl.
„Za co?“ nechápala jsem.
„Že jsi řekla něco, co jsem já nikdy neměl odvahu říct.“
Opřela jsem si hlavu o jeho rameno.
„Nebude to jednoduché.“
„Nebude,“ přikývl.
Od té doby ale tchyně mlčí. Když chce něco říct, dvakrát si to rozmyslí. A já si poprvé připadám, že stojím na rovném poli.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
