Článek
Tchyni mám rád, to říkám hned na začátku. Jenže je… no, jak to říct slušně – úsporná. Když dcera slavila první narozeniny, dostala od babičky chrastítko z tržnice a malou obálku se stokorunou.
„Na něco pěkného,“ usmála se tehdy.
Já i manželka jsme si vyměnili pohled. No, aspoň něco, řekla mi šeptem.
Každé narozeniny, Vánoce nebo oslavy vypadaly podobně. Levné šampony z akcí, kuchyňské utěrky, čokoláda z letáku. Tchyně ale nikdy nezapomněla dodat:
„Já dárky nedávám proto, abych se předváděla. Jsem šetřivý typ, víš, já umím s penězi hospodařit.“
A já jí to věřil. Byla to učitelka, tchán obyčejný řidič dodávky, žili skromně. Někdy jsem si říkal, že možná právě tahle generace umí držet korunu.
Jenže jednoho dne jsem pochopil, že ne všechno, co se třpytí, je rozum.
Bylo to během běžné návštěvy u nich doma. Manželka pomáhala tchyni v kuchyni, tchán si na gauči četl noviny a já se uvelebil v obýváku. Na stolku ležel časopis, nějaké brýle a mezi tím kus papíru – s logem SHINE.
Ze zvědavosti jsem se podíval blíž. Byla to faktura z oblíbeného internetového e-shopu.
A čísla, která jsem na ní uviděl, mi málem vyrazila dech.
Celková částka: 11 047 Kč.
A pod tím dlouhý seznam – šaty, halenky, kabelky, boty, svíčky, dekorace, dokonce i „set třpytivých polštářků“.
„To snad není možný,“ zamumlal jsem.
Vtom vešla tchyně.
„Co to tam čteš?“ zeptala se podezíravě.
Zvedl jsem papír. „Toto.“
Pohlédla na něj, ztuhla a snažila se ho nenápadně sebrat.
„To není nic důležitého,“ mávla rukou.
„Aha, jenom jedenáct tisíc z čínskýho e-shopu, co?“ pousmál jsem se.
„To… to byla výjimka,“ zrozpačitěla. „Měla jsem narozeniny a chtěla jsem si udělat radost.“
Manželka v tu chvíli přišla z kuchyně:
„Co se děje?“
„Jen jsem objevil fakturu z nákupů, co by mohly obléct půlku školy,“ řekl jsem s úsměvem.
Tchyně zrudla.
„To teda ne! Všechno bylo ve slevě!“ hájila se.
„No jo, jasně,“ kývl jsem, „hlavně že doteď tvrdíš, jak jsi šetřivý typ. Mami, tohle bys mohla vysvětlit i finančnímu poradci.“
Tchán se připojil ze sedačky a s typickým suchým humorem pronesl:
„No vidíš, Jaruško, já ti říkal, že ty tvoje ‚slevy‘ nás jednou přivedou na mizinu.“
Manželka se smála, já taky, ale tchyně byla rudá jak paprika.
„To není fér!“ bránila se. „Já si jednou za rok něco objednám a hned jsem rozhazovačná!“
„Ale my ti to nevyčítáme,“ uklidňoval jsem ji. „Jen bych už prosil, abys nám nevykládala, že šetříš každou korunu. Protože tohle,“ zvedl jsem fakturu, „to není šetření. To je investice do čínského průmyslu.“
Nastalo ticho. A pak, k mému překvapení, se tchyně začala smát.
„No jo, dobře. Možná jsem to přehnala.“
„Možná?“ ozval se tchán a mrkl na mě. „To je jako říct, že Titanic měl menší problém s vodou.“
Od té chvíle už o sobě nikdy netvrdí, že je „šetřivý typ“.
Na Vánoce pak přišla s dárkem – novým svetrem z kvalitního obchodu, ne z výprodeje.
„To máš, Lukáši. Abys viděl, že nejsem taková držgrešle.“
A já se jen pousmál:
„Díky, mami. A účtenku si schovej, jo?“
Od té doby si své faktury hlídá. A pokud si znovu objedná něco ze Shinu, dělá to v největším utajení. Ale já vím své – i šetřivý typ občas neodolá kouzlu košíku „sleva 70 %“.
Příběh byl napsán na základě vyprávění a zkušenosti autorova známého. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěče. Jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
