Článek
Když jsem si před lety brala Petra, věděla jsem, že s jeho matkou to nebude jednoduché. Měla vždycky potřebu všechno řídit – od vaření po to, kdy si mám mýt okna. Ale že se jednou rozhodne z našeho bytu udělat svou osobní rekreační základnu, to mě tehdy nenapadlo.
„Jani, nevadí ti, když u vás na pár dní zůstanu?“ zeptala se tehdy jedno pondělní odpoledne po telefonu.
„Na pár dní? Jasně, proč ne,“ odpověděla jsem s úsměvem. Netušila jsem, že její pojetí „pár dní“ znamená tři týdny.
Hned první večer mi bylo jasné, že mám problém.
„Ty nemáš slánku na stole? To je nepraktické,“ konstatovala hned po příchodu a otevřela všechny skříňky, aby „pomohla“ s organizací.
„Tchyně, nechte to, prosím… já si to udělám sama.“
„Ale já to dělám ráda,“ usmála se a mezitím přeskládala celý příborník.
Druhý den už si vařila vlastní polévku, třetí den měla v koupelně své ručníky, čtvrtý den převlékla ložní prádlo v našem pokoji, protože prý „to už chtělo vyměnit“.
Petr se tvářil provinile, ale mlčel.
„Lásko, vydrž to. Ona se brzy vrátí domů,“ utěšoval mě šeptem.
„Až se sama rozhodne,“ odsekla jsem. „To nebude nikdy.“
Zlom přišel, když začala vodit návštěvy.
V pátek večer jsem přišla z práce a v obýváku seděla její kamarádka a popíjela kávu.
„Aha, tak tady to máte hezké,“ pronesla ta žena a já zůstala stát mezi dveřmi.
„Mami, co to má znamenat?“ zeptal se i Petr.
„No co? Věra byla ve městě, tak jsem ji pozvala. Dala jsem jí koláč, stejně už jste ho nejedli.“
To byl okamžik, kdy jsem začala ztrácet trpělivost.
Každý den po sobě nechávala neumyté hrnky, prášila po bytě, přes den si pouštěla rádio a večer televizi. Když jsem jí něco naznačila, jen se zasmála.
„Ty jsi taková puntičkářka, Jani. Takhle se nedá žít.“
Když jsem po ní čtvrtý týden našla účet z kavárny, který si založila „na naši adresu“, došla mi trpělivost.
Sedla jsem si k počítači a vytvořila dokument s názvem:
„Faktura za pobyt u syna a snachy“.
Napsala jsem:
Ubytování: 22 nocí × 500 Kč = 11 000 Kč
Strava: 22 dní × 150 Kč = 3 300 Kč
Praní a úklid: 2 000 Kč
Psychická újma hostitelky: 1 500 Kč
Celkem: 17 800 Kč
Vytiskla jsem to, vložila do obálky a položila jí to na noční stolek.
Ráno bylo ticho. Až nezvykle.
Když jsem vstala, tchyně seděla v kuchyni s obálkou v ruce.
„Tohle má být co?“ zeptala se přísně.
„Účet za služby. Dělala jste si z našeho bytu hotel, tak je fér, aby to bylo oficiální.“
Zrudla.
„Ty si ze mě děláš srandu?“
„Ne. Vy jste mi tady přerovnala byt, pozvala si hosty, používala naši pračku a televizi. To je hotelový servis.“
Petr se snažil zasáhnout:
„Mami, chápeš, že už je to moc?“
Ona vstala, odložila obálku na stůl a řekla jen:
„Takhle se mnou mluvit nebudeš. Já odjíždím.“
Odešla ještě ten den.
Od té doby se u nás objevila už jen na kávu – a to po předchozí domluvě.
Já jsem se naučila, že někdy nestačí říkat prosím, nebo nechte to. Někdy musíte napsat fakturu, aby lidé pochopili, kde končí pohostinnost a začíná zneužívání.
Můj muž se na mě tehdy jen pousmál a řekl:
„Víš, že to bylo drsný?“
„Jo,“ odpověděla jsem s klidem. „Ale účinný.“
Příběh byl napsán dle podobné zkušenosti autorovy kolegyně. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěčky. Jména, postavy a některé reálie jsou v příběhu smyšlené.
