Článek
Vyrůstala jsem ve skromných poměrech. Maminka šetřila každou korunu, ale dokázala nám s bráchou vytvořit dětství plné tepla, ne drahých věcí. Proto jsem vždycky chtěla vést i své děti – Tomáška a Klárku – k tomu, aby si vážily maličkostí. Jenže moje tchyně měla na výchovu úplně jiný názor.
„Pavlo, svět je tvrdý, a kdo má, ten má,“ říkávala s tím svým povýšeným úsměvem, zatímco dětem podávala tašky s logem luxusních značek. Když dostala Tomášek osm let, přinesla mu mobil, za který by se nestyděl ani manažer v kanceláři. Klárce zase šaty, které stály víc než moje zimní bunda.
„Mami, to není normální,“ říkal i můj manžel, Petr. „Říkali jsme jí to snad stokrát.“
Jenže jeho matka vždycky měla poslední slovo. „Aspoň jim dopřeju, když vy nejste schopní,“ pronesla jednou, když jsme jí slušně připomněli, že přehání.
Cítila jsem se poníženě. Nešlo jen o peníze, ale o princip. Děti začaly mít dojem, že „babička“ je ta hodná, co nosí dárky, a já ta zlá, co pořád něco zakazuje. Když jsem viděla, jak se mi Klárka dívá do očí s výčitkou, že jí bráním „v radosti“, praskly mi nervy.
Ten večer jsem tchyni zavolala.
„Jano, dost. Už nechci, abys dětem dávala drahé dárky. Chci, aby pochopily, že láska není o věcech.“
Na druhém konci se ozval výsměch. „Ale Pavlo, ty snad závidíš, že jim umím dát něco hezkého? Vždyť vy jim nedopřejete nic!“
„To není pravda,“ odpověděla jsem chvějícím se hlasem. „Jen nechci, aby si spojovaly lásku s penězi.“
Zavládlo ticho, které se mi zarývalo pod kůži. A pak přišla ta slova, která mi utkvěla v paměti:
„Tak dobře, Pavlo. Jak si přeješ. Ale nezapomeň – všechno má svou cenu.“
Netušila jsem, jak doslova to myslí.
Za pár týdnů jsem si začala všímat změny. Kamarádka z práce mi řekla, že slyšela, jak se o mně mluví ve městě – že jsem prý lakomá, že bráním dětem v kontaktu s rodinou, že mám „mindráky“ z peněz. Všechny ty pomluvy se šířily jako oheň.
Dokonce i ve škole za mnou přišla třídní učitelka s opatrným tónem:
„Paní N., je pravda, že Klárka nesmí k babičce, protože jí závidíte?“
Ten den jsem přišla domů a rozbrečela se. Děti cítily napětí, Petr byl zoufalý, protože věděl, že za tím stojí jeho matka. Snažil se s ní promluvit, ale dopadlo to stejně – výčitky, křik a věty stylu: „Já jsem ta oběť, Pavla mě zničila!“
Od té doby jsme kontakt omezili na minimum. Dětem jsem to vysvětlila po svém.
„Babička vás má ráda, ale někdy dělá věci, které nejsou správné,“ řekla jsem klidně. „My jsme rodina, a ta drží spolu, i když to někdy bolí.“
Trvalo to měsíce, než se pomluvy uklidnily. Někteří příbuzní s námi přestali mluvit, jiní se potají omlouvali, že uvěřili její verzi. Ale já jsem věděla, že jsem udělala správnou věc.
Když se dnes dívám na své děti, jak si váží obyčejných výletů, jak si z radosti vyrobí dárek ručně nebo pomůžou kamarádovi, vím, že jsem zvítězila. Ne penězi, ale hodnotami.
Tchyně se dodnes na rodinných setkáních dívá přes skleničku vína s chladným úsměvem a šeptá si něco s ostatními. Jenže já už se nebojím. Protože jsem pochopila, že láska se nedá koupit – a že někdy největší odvaha je říct dost.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
