Článek
Byla sobota večer. Měla jsem za sebou náročný týden, děti konečně usnuly a já s manželem seděla na gauči s čajem a zapnutým filmem. V pyžamu, rozcuchaná, konečně ve svém klidu. A pak se to ozvalo – typické klepání. Tři krátké, dva rychlé údery. Moje srdce se stáhlo.
„To není možné,“ zamumlala jsem. „Zase?“
Manžel se jen otočil a provinile pokrčil rameny. „Nech ji být, třeba jen něco potřebuje.“
„Večer v půl deváté? Potřebuje?“ zopakovala jsem podrážděně a zvedla se z gauče. Už jsem tušila, co přijde.
Když jsem otevřela dveře, stála tam – v kabátu, s kabelkou přes rameno a s výrazem, který byl směsí nevole a přísnosti.
„Dobrý večer,“ řekla tím svým tónem, který nikdy nebyl skutečně zdvořilý. „Byla jsem poblíž a napadlo mě, že se zastavím. Chci vidět, jak to tu zvládáte.“
„Teď? V devět večer?“ zeptala jsem se klidně, ale s ledovým úsměvem.
„No co, snad ti to nevadí,“ řekla a už si bez vyzvání sundávala boty.
Za ní se ozval můj manžel: „Mami, my už se chystali lehnout.“
„Tak si lehněte, já jen na chvilku,“ mávla rukou a rozhlížela se kolem, jako by čekala, že někde najde zapomenutý prach nebo špinavý hrnek.
Posadila se ke stolu a spustila:
„Včera jsem mluvila se Zuzanou, sousedkou. Říkala, že prý tady často slyší děti plakat. To je pravda?“
Zvedla jsem obočí. „Ano, občas pláčou. Jsou to děti. Nebo ty jsi vychovala anděly?“
Manžel ztuhl a přejel si rukou přes čelo. Ale já jsem necítila výčitky – tohle už bylo moc.
Tchyně se nenechala odradit. „Já jen… víš, myslím, že by to chtělo víc pevnosti. Když byl Petr malý, nikdy si ke mně nic takového nedovolil.“
„Ano,“ přikývla jsem. „A víš co? Možná právě proto se teď tak bojí ti říct, že ty tvoje neohlášené návštěvy nám lezou krkem.“
Ticho. Takové, že by člověk slyšel spadnout špendlík.
„Promiň?“ vydechla. „To myslíš vážně?“
„Naprosto,“ odpověděla jsem pevně. „Takhle to dál nejde. My nejsme děti, které můžeš kontrolovat. Máme svůj rytmus, svůj čas, svoje hranice. A ty je prostě přecházíš.“
„Já vás přece jen chci vidět! Já…“
„Ne, ty chceš kontrolovat,“ skočila jsem jí do řeči. „A pokaždé, když sem přijdeš, všechno rozvrtáš. Děti pak neusnou, já mám chuť brečet a Petr si to odnese. Takže jestli chceš přicházet, tak po domluvě. Jinak ne.“
Zůstala sedět a chvíli jen tiše hleděla do hrnku s čajem, který jsem jí mezitím položila na stůl.
„Tohle jsem od tebe nečekala,“ zašeptala nakonec.
„Já taky nečekala, že si jednoho dne budu muset chránit vlastní domov,“ odpověděla jsem tiše, ale rozhodně.
Manžel se mezitím posadil naproti ní, nejistě, jako by nevěděl, komu dát za pravdu. Ale nakonec řekl:
„Mami, myslím, že má pravdu. Musíme mít nějaký klid.“
Tchyně se pomalu zvedla, vzala kabelku a mlčky se vydala ke dveřím. V předsíni se otočila, oči se jí leskly.
„Tak já vám teda dávat pokoj,“ řekla. „Ale nezapomeň, že jsem to myslela dobře.“
„Já vím,“ přikývla jsem. „Ale i dobré úmysly můžou zraňovat, když člověk nerespektuje druhé.“
Když odešla, byt se najednou zdál větší, klidnější. Manžel si povzdechl a tiše dodal:
„To bylo drsný… ale asi potřebný.“
Podívala jsem se na něj. „Neměla jsem v plánu ji ranit. Jen už jsem to prostě nemohla nechat být.“
Od té doby chodí tchyně na návštěvu jen po domluvě. A i když mezi námi visí určitá chladnost, konečně mám doma mír. A možná – možná jednou pochopí, že lekce, kterou dostala, nebyla trestem. Ale šancí.
Příběh byl napsán dle zkušenosti autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěčky. Jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
