Článek
Byl krásný sobotní podvečer, náš dům voněl po pečené kachně a čerstvě upečeném koláči. Připravovala jsem oslavu manželových padesátin už týdny. Na stole se leskla skleněná mísa s ovocem, váza s květinami dodávala celé jídelně slavnostní nádech. Dceři, naší patnáctileté Aničce, jsem oblékla hezké šaty s jemným květinovým vzorem. Trochu se styděla – nikdy nebyla z těch hubených dívek z Instagramu, milovala jídlo, hlavně babiččiny koláče, a její tváře byly pořád trochu kulaté. Ale mně to přišlo roztomilé, krásné.
Kolem páté se začali scházet hosté – rodiče, tety, bratranci, pár blízkých přátel. Atmosféra byla skvělá. Všichni se smáli, připíjeli na zdraví, hrála hudba, dokonce se zpívalo. Jenže pak přišla ona. Švagrová Jana.
Jana byla o čtyři roky starší než můj manžel. Vždycky měla pověst ženy, která říká věci bez obalu, „jak jí zobák narostl“. Někdo to bral jako vtipnou upřímnost, já jako bezohlednost. Po rozchodu žila sama v bytě se svou kočkou, věčně mluvila o tom, jak ji svět nepochopil jako malířku, a jak děti dnes nemají žádnou úctu k umění. Učila výtvarku na základce, a to jí dávalo pocit, že má patent na rozum.
„Tak kde to máme toho oslavence?“ zvolala hned ve dveřích, aniž by si sundala kabát. „Padesátka na krku, viď? To už se blížíš k důchodu!“ zasmála se a poplácala manžela po zádech. On se jen ušklíbl a objal ji. Měla jsem chuť protočit oči, ale držela jsem se. Kvůli němu.
Večeře probíhala celkem v pohodě. Jana samozřejmě neopomněla pronášet různé komentáře k jídlu („Kachna? No, aspoň že nejsi vegan, to by byla nuda!“), k výzdobě („Tyhle balonky jsou tak trochu kýč, ne?“) a hlavně k lidem. Především k mojí Aničce. Seděla proti ní a snažila se tvářit, že ji poslouchá jen napůl, ale já viděla, jak každé slovo dopadá na její ramena jako těžký kámen.
Pak to přišlo. Jana se zasmála něčemu, co říkal bratránek, a pak se úplně otočila k Aničce:
„Ty se svou postavou a chováním… no, nikdy nebudeš mít kluka,“ pronesla hlasitě, aby to slyšelo všech patnáct lidí u stolu. A ještě se uchechtla, jako by právě řekla tu největší srandu večera.
V tu chvíli se mi zastavil dech. Cítila jsem, jak mi rudne obličej, a ruka, kterou jsem držela skleničku, se roztřásla. Všichni na chvíli zmlkli. Jen příbory zacinkaly o talíře. Moje dcera… podívala se na ni, pak sklopila oči. Mlčela. Ale viděla jsem to. Viděla jsem, jak se jí stáhly rty, jak se snaží nedat najevo, že je zraněná.
„Jano,“ začala jsem tiše, „to nebylo…“
„Ale prosím tě,“ mávla rukou. „To je realita. Nechcete jí přece mazat med kolem pusy, ne? Dnešní kluci koukají na Instagramové princezny, ne na buchtičky.“
V tu chvíli jsem měla chuť po ní hodit talíř. Ale ovládla jsem se. Kvůli dceři. Nechtěla jsem scénu.
Oslava pokračovala, Jana dál trousila svoje jedovaté poznámky. O tom, jak děti dnes neumí držet štětec, o tom, jak se všichni ženou za kariérou a zapomínají na „duchovní hodnoty“. Já se snažila udržet úsměv, ale uvnitř jsem vřela. A manžel? Seděl, občas kývl, ale čím víc ji poslouchal, tím víc jsem viděla, jak mu tuhne výraz.
Když se blížil konec večera, všichni už trochu povolili, popíjeli kávu a zakusovali dort. Jana se postavila, že půjde na balkon vyvětrat hlavu. V tu chvíli jsem zahlédla, jak manžel vstává taky. Jemně se dotkl jejího ramene: „Jano, pojď na chvíli se mnou.“
Vyšli na balkon. Já zůstala stát v kuchyni, ale přes otevřené dveře jsem slyšela každé slovo.
Rozhovor:
Manžel (ostře, ale tiše): „Co to dneska předvádíš? Myslíš, že jsem si nevšiml, jak se navážíš do Aničky? To bylo hnusný.“
Jana (pobaveně): „Ale prosím tě, vždyť jsem si jen dělala legraci. To je dneska všechno tak přecitlivělý? Nechceš z ní udělat oběť, ne?“
Manžel: „Legraci? Před patnácti lidma jí říct, že nikdy nebude mít kluka? Jsi normální? Víš, kolik jí je let? To je přesně ten věk, kdy se holky trápí, řeší, jak vypadají. A ty jí tohle nasolíš před všema?“
Jana (trochu podrážděně): „Já jen říkám pravdu. Aspoň se zamyslí, že by s tím měla něco dělat. Copak jí chceš lhát? Svět není fér, chlapi jdou po kráse!“
Manžel (zvedl hlas): „Drž už pusu, Jano! To není tvoje dcera. Nemáš právo jí ničit sebevědomí! A jestli ti to nedošlo, tak mi to vadí. Hodně. Příště si svoje ‚pravdy‘ nech pro sebe, jasný? Nebo už tě na žádnou oslavu nezvu.“
Jana (po chvíli ticha): „Tak promiň. Nemyslela jsem to tak…“
Manžel: „Jo, nemyslela. Ale řekla jsi to. A už to nezměníš. Tak aspoň přestaň.“
Pak se dveře zavřely. Manžel se vrátil, tvář měl napjatou, ale v očích jsem viděla klid – ten, co přichází, když člověk udělá, co musel. Jana zůstala na balkoně ještě dlouho, a když odešla, ani se s námi pořádně nerozloučila.
Ten večer jsem šla za Aničkou do pokoje. Ležela v posteli, koukala do stropu. „Zlato,“ zašeptala jsem, sedla si k ní. Objala mě a poprvé se rozplakala. A já v duchu slíbila, že už nikdy nedovolím, aby jí někdo ublížil tak, jak to dnes udělala Jana.
Příběh byl napsán dle zkušenosti autorovy příbuzné. Postavy, jména a reálie příběhu jsou smyšlené. Je psán v 1.osobě vypravěčky.
