Článek
V budově okresního úřadu vládlo toho rána napětí. Čekárna byla přecpaná lidmi – matky s dětmi, senioři s hůlkami, unavení nezaměstnaní, všichni trpělivě čekající na své pořadové číslo. U přepážky č. 3 seděla paní Klevová – žena s výrazem, jako by měla alergii na empatii. Její hlas byl ostrý a její oči neznaly slitování. Úřední praxe ji zocelila natolik, až z ní vyprchala lidskost. Pravděpodobně již byla vyhořelá. S každým dalším klientem ubývalo její trpělivosti. A nebylo to o nic lepší, když se ke dveřím s námahou dostavil starší muž na invalidním vozíku, doprovázený asi třicetiletým mladíkem.
„Další simulant…“ zamumlala Marta potichu sama pro sebe, zatímco si nasazovala brýle a kontrolovala jeho žádost a suše zvolala: „Jméno?“
„Vladimír Vetešník,“ odpověděl muž klidně. Měl hluboký, ale tichý hlas. Jeho vnuk se opíral o madlo vozíku a snažil se starému pánovi pomoci s vyndáním potřebných dokladů.
Úřednice přejela žádost očima a ironicky se pousmála.
„No vida, a prý potřebujete příspěvek na péči. Máte nový vozík, oblečení lepší než půlka lidí tady, vnuk vám nosí papíry. Ale vy byste chtěl ještě něco navíc od státu?“
„Paní, dědeček má vážné potíže, nezvládá už sám ani běžné úkony. Jen potřebujeme pomoc, na kterou má nárok,“ vložil se do toho vnuk s klidným tónem.
Klevová zvedla oči od stolu. „Nárok? Podívejte se, mladíku, většina těch, co sem chodí, by si měla spíš najít práci, ne tahat z nás další peníze! A vy,“ obrátila se opovržlivě k panu Vetešníkovi, „jestli vám někdo šlápnul na nohu před třiceti lety, tak to není důvod, abyste dneska parazitoval na systému!“
Vnuk zrudl vzteky. Panu Vetešníkovi se ale ani nepohnul sval v obličeji. Místo toho otevřel koženou složku, kterou dosud držel na kolenou. Pomalu z ní vytáhl starý, ale pečlivě zachovalý vojenský průkaz, fotografii s prezidentem republiky a několik vyznamenání, včetně medaile Za hrdinství.
„Paní Klevová, já nejsem žádný simulant. Sloužil jsem přes dvacet let jako výsadkář. V devadesátém čtvrtém jsem při misi v Bosně zachránil zraněného kolegu, za což mě zasáhla mina. Přišel jsem o nohu a půl života. To, že se na mě dnes díváte s odporem, je pro mě horší než ta rána tehdy.“
Zčistajasna bylo v celé čekárně ticho. I ti, co dosud mručeli nad dlouhým čekáním, přestali šeptat. Pracovnice Klevová zbledla. Její rty se pohnuly, ale žádné slovo nevydala. Oči jí sklouzly zpět na vyznamenání, pak na fotografii. Ano, tam opravdu stál Vladimír Vetešník, o něco mladší, v uniformě, vedle hlavy státu.
„To..to jsem nevěděla,“ zamumlala roztřeseně. „Měla jsem si to ověřit.“
„Ano, to jste měla,“ odpověděl vnuk, tentokrát ostře. „A hlavně jste měla držet jazyk za zuby, než začnete urážet lidi, o kterých nevíte vůbec nic.“
Paní Klevová se poprvé za celou svou kariéru zvedla od stolu, přistoupila k panu Vetešníkovi a sklopila hlavu.
„Omlouvám se,“ řekla tiše. „Udělám vše pro to, abyste měl žádost v pořádku vyřízenou.“
Muž jen pokývl hlavou. Věděl své. Věděl, že hrdinství se nevykřikuje. A že někdy i ticho řekne víc než tisíc slov.
A Klevová? Ta ten den poprvé odešla domů se sevřeným žaludkem. Ne proto, že měla špatný den. Ale proto, že pochopila, jak hluboko může klesnout ten, kdo se přestane dívat na lidi jako na lidi.
Text byl napsán dle příběhu člověka, který jej sám jako doprovod zažil. Jména účastníků jsou smyšlená.
