Článek
Byl to obyčejný čtvrteční večer. V supermarketu na sídlišti bývá kolem šesté narváno, a tak jsem si říkal, že to rychle proletím – pečivo, káva, máslo, něco k večeři. Už ve dveřích jsem slyšel typické pípání pokladen, brekot dítěte a hlasitý rozhovor dvou kamarádek nad regálem s jogurty. Nic výjimečného. Ale jak se říká – ticho před bouří.
Když jsem přišel k pokladně, předemnou stála starší paní, co platila drobnými. Pokladní, mladá žena s nevrle staženými obočím, do ní nepokrytě ryla:
„Paní, příště si to prosím připravte, nejsme tu kvůli tomu, abyste to počítala pět minut!“
Zvedl jsem obočí. Paní se omluvila, pokladní protočila oči a já si v duchu řekl, že to bude dlouhé.
Když konečně přišla řada na mě, položil jsem zboží na pás a pozdravil:
„Dobrý večer.“
Žádná odpověď. Jen tiché pípání scanneru. Tak jsem se usmál a dodal:
„Neměl by ten den být už skoro za vámi?“
„To jo, ale kdybych tu nemusela poslouchat takové kecy od zákazníků,“ utrousila bez zvednutí očí.
Zůstal jsem stát trochu zaskočeně.
„Pardon, nechtěl jsem vás nijak urazit,“ zkusil jsem smířlivě.
Jenže ona se rozjela.
„Jo, vy to tak všichni říkáte. Přijdete si sem po práci, hodíte zboží na pás a myslíte si, že se tu musím klanět, co?“
„To jsem rozhodně neřekl,“ opáčil jsem klidně, i když ve mně vřelo.
„No jasně, ale to vaše povýšené chování, to mluví za vše,“ odsekla a hodila máslo do tašky tak prudce, až praskl roh obalu.
Zhluboka jsem se nadechl. Za mnou to zašustilo – někdo si odkašlal. Cítil jsem na zádech pohledy ostatních.
„Podívejte, já chápu, že máte náročný den,“ řekl jsem tiše, „ale nemáte právo se do mě navážet.“
Ona se na mě konečně podívala – pohled ostrý, uražený, jakoby se jí někdo dotkl ega.
„Kdybyste věděl, co tu zažíváme, neříkal byste mi, jak se mám chovat,“ vyjela na mě.
V tu chvíli se ozval klidný, hluboký hlas za mnou:
„Martino, tohle je ten pan Sládek, o kterém jsem mluvila.“
Prodavačka ztuhla. Pomalu zvedla hlavu a její tvář ztratila barvu.
Otočil jsem se – za mnou stála její vedoucí, paní Králová, žena kolem padesátky, kterou jsem znal z místní školy, kde jsem pomáhal s projektem pro žáky. Usmívala se na mě, ale ten úsměv byl trochu mrazivý.
„Pane Sládku, tak vy jste ten, kdo pomáhá našim dětem s prezentacemi a granty, že?“ pronesla hlasitě, aby to slyšeli i lidé ve frontě.
„Ano,“ kývl jsem.
„A vy, Martino,“ obrátila se na pokladní, „tohle je ten člověk, o kterém jsem vám říkala, že by si zasloužil trochu úcty. Že není každý zákazník nepřítel.“
Martina zrudla.
„Já… já jsem to tak nemyslela,“ koktala, zatímco balila mou tašku.
„To jistě ne,“ usmál jsem se hořce. „Ale občas není špatné mluvit s lidmi tak, jak byste chtěla, aby mluvili oni s vámi.“
Když mi podávala účtenku, její ruce se třásly.
„Omlouvám se,“ zašeptala, tentokrát už bez jízlivosti.
„V pořádku,“ odpověděl jsem a dodal tiše: „Každý máme své dny.“
Za mnou se ozval šum. Pár lidí kývlo, jiní se pousmáli.
Vedoucí přikývla, poděkovala mi a pak otočila k prodavačce přísný pohled, který jasně říkal: Po směně si promluvíme.
Když jsem vyšel z obchodu, dýchl na mě čerstvý vzduch. Najednou mi bylo líp – ne proto, že bych si někoho „podal“, ale protože jsem viděl, že i drobná konfrontace může mít smysl. Nešlo o uražené ego, ale o hranice, které si člověk musí občas bránit.
A možná i o připomenutí, že nikdy nevíme, kdo stojí za námi – doslova i obrazně.
Příběh byl napsán dle zkušenosti autorova kolegy. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěče. Jména, postavy a dialogy jsou v příběhu fiktivní.
