Článek
Nikdy nezapomenu na ten první večer po svatbě, kdy jsem si k Lídě, mojí nové tchyni, přivezla pár krabic a myslela si, že začínám nový život. Byla jsem tehdy zamilovaná, plná nadějí a v dětském pokoji svého muže jsme plánovali, že tam pár měsíců vydržíme, než našetříme na něco vlastního. Netušila jsem, že těch pár měsíců se protáhne na celé čtyři roky – a že to budou roky plné zkoušek, které prověří nejen moji trpělivost, ale i manželství.
Paní domu byla jednoznačně ona , tchyně Lída. Její muž, můj tchán, byl tichý člověk, který většinu času trávil v dílně nebo v garáži, jen aby se vyhnul výbuchům své ženy. V domě platila železná pravidla: televize se mohla pouštět jen od osmi večer a nahlas jen tak, aby „nerušila sousedy“. V lednici bylo všechno spočítané – od másla po pivo. „Dvě piva týdně vám musí stačit,“ říkávala, a pokud si manžel dovolil otevřít třetí, okamžitě následovala kázání o rozmařilosti.
Když se nám narodil syn, doufala jsem, že se vztahy trochu zlepší. Naopak – Lída se proměnila v nekompromisního generála. Do všeho mluvila, všechno kritizovala. Od způsobu, jak malého přebaluji, po to, že mu dávám „moc teplou polévku“. Když jsem jednou zapomněla vyžehlit ručníky, slyšela jsem půlhodinové kázání o „lenivých matkách dnešní doby“. A když jsem jí zkusila říct, že mám jiný názor, zvedla obočí a řekla jediné: „V mém domě milá zlatá platí moje pravidla.“
Byly chvíle, kdy jsem brečela do polštáře a prosila manžela, ať už něco uděláme. On se snažil, ale Lída měla vždy poslední slovo.
Všechno se změnilo až tehdy, když se nám podařilo získat hypotéku na malý domek deset kilometrů dál. Bylo to sice malé, trochu oprýskané stavení, ale pro mě to znamenalo svobodu.
Pamatuju si ten den, kdy jsme se stěhovali. Lída stála na zápraží, ruce založené na prsou a tvářila se, jako by nás vyprovázela na galeje. „Uvidíte, že se vám to nevyplatí,“ řekla chladně. Já jsem jí jen popřála hezký den a nasedla do auta. Když jsme s manželem dojeli do našeho domku, objala jsem ho a poprvé po letech se nadechla z plných plic.
Devět let uběhlo jako voda. Syn mezitím vyrostl, chodil na druhý stupeň, já jsem začala pracovat v místní firmě a náš domek jsme postupně zvelebili. Kontakt s tchyní jsme omezili na nutné minimum – narozeniny, Vánoce, pár formálních návštěv. Měla jsem klid, který jsem si hýčkala jako poklad.
A pak, jednoho chladného říjnového odpoledne, se ozval zvonek. Otevřela jsem dveře, ve kterých stála Lída. V rukách dva velké kufry, oči červené od pláče. „Vilmo,“ spustila hned, „já… vím, že jsem se k vám nechovala nejlíp. Ale Olda se odstěhoval, podal žádost o rozvod… nemám kam jít. Jen na pár dní, než si najdu něco malého. Prosím.“
Zůstala jsem stát a nevěděla, co říct. V hlavě mi běžely všechny ty večery, kdy jsem kvůli ní brečela, všechna ponižování, všechny její sarkastické poznámky. Ale zároveň jsem cítila, že odmítnout by bylo nehumánní. Pozvala jsem ji tedy dovnitř, ovšem s jasnými nastavenými pravidly.
„Můžeš tu zůstat,“ řekla jsem pevně, „ale žádné rozkazy, žádné komentáře k výchově nebo domácnosti. U nás platí naše pravidla. Mysli na to, pokud budeš mít potřebu do něčeho mluvit.“
K mému překvapení jen přikývla. První dny byla tichá, skoro neviditelná. Pomáhala v kuchyni, hrála si se synem a dokonce mi párkrát poděkovala. Bylo zvláštní vidět ji tak pokornou.
Časem jsem se přistihla, že ji vlastně lituji. Její manžel ji opravdu opustil, zůstala sama a v důchodu. Ale zároveň jsem v sobě cítila určitou satisfakci. Když se ptala, jestli si může pustit televizi, odpověděla jsem s úsměvem: „Až po osmé, Lído. Máme tady svá pravidla.“
Zůstala nakonec déle, než původně říkala – asi tři měsíce. Ale tentokrát jsem byla já ta, kdo určoval rytmus. A ona se přizpůsobila.
Když pak odjížděla do nového podnájmu, přišla za mnou do kuchyně a tiše řekla: „Děkuju ti, Vilmo. Možná jsem si to zasloužila.“
Jen jsem se usmála. Neřekla jsem nic.
V duchu jsem ale cítila, že se kruh uzavřel. Pomohla jsem jí – a přitom ji nechala ochutnat vlastní medicínu. A možná právě tím jsme se obě konečně naučily, co znamená skutečná pokora.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
