Článek
Obyčejný páteční listopadový podvečer. Vanda běžela z práce na metro a potřebovala ještě dojít do lékárny. Už třetí den nosila v peněžence předpis na léky pro svou skoro devadesátiletou babičku. Příštího dne za ní chtěla jít na návštěvu, tak už potřebovala léky stůj co stůj vyzvednout.
Ve spěchu vklouzla do nákupního centra. V lékárně bylo plno, samí kašlající, smrkající lidé. Vanda měla v tu chvíli pocit, že snad celá Praha právě teď stojí frontu zrovna tu. U pultu byla navíc jen jedna lékárnice, takže to šlo pomaleji, než čekala.
„Ještě tu něco chytíme, co?“ otočila se na Vandu přede ní stojící stará dáma. Vanda neměla chuť ke konverzaci, ale přistihla se, že zrovna tato žena jí je docela sympatická. Vypadala trochu jak z jiného světa. Odhadem jí muselo být kolem pětaosmdesáti. Přitom byla velice vkusně oblečená i nalíčená. Pod rozepnutým moderně střiženým kabátem byl vidět elegantní vlněný kostým, na nohou černé kožené lodičky na nižším podpatku a v ruce trendy kabelka. Šedivé vlasy upravené do mikáda, na tváři jemný make-up a červená rtěnka. Na ruce prsten s velkým kamenem.
„Myslela jsem, že tu budu dřív, ale byla jsem s kamarádkami na kafíčku,“ usmála se pokoutně. „Víte, snažím se mít na každý den nějaký program, abych se udržovala čilá,“ pokračovala. „Bydlím tu kousek. Představte si, že celý život v jednom vinohradském činžáku. Postavil ho ještě dědeček, tatínek ho zdědil. Pak nám dům sebrali a nastěhovali nás do nejmenšího bytu. Když jsem dům získala v restituci zpátky, musela jsem do něj dost investovat, jak byl zdevastovaný.“
Než přišly na řadu, Vanda znala snad celý stařenčin příběh. Že jediný syn žije v Kanadě, vnoučata a teď už i jednoho pravnuka vidí jen zřídka. „Ale nestěžuju si, hlavně, že mi nohy i rozum ještě slouží“, dodala.
U pultu poprosila stařenka o nějaký přípravek na klouby. „Na ceně nezáleží,“ rázně přerušila lékárnici, která vyndala z regálu asi tři výrobky. „Dejte mi to nejlepší. A když už tu jsem, potřebovala bych i multivitaminy, tamty švýcarské…“ Ten rozhovor však Vanda už moc neposlouchala. Hlavou se jí honily už jiné myšlenky.
Náhle Vanda zaslechla, „Proboha, já nechala doma peněženku s kartou…“ A uviděla vytřeštěné oči té ženy. „Nezlobte se,“ omlouvala se magistře, „musím to tu nechat. Zítra si to sem přijdu vyzvednout. Můžete mi to dát stranou? To se mi ještě nikdy nestalo… To je ale trapné. Víte, bydlím sice za rohem, ale už jsem dneska unavená…“
Vanda v sobě najednou objevila potřebu pomoci. „Počkejte, já to zaplatím, pak se vyrovnáme,“ řekla příjemné stařence. „Ale to nemohu připustit!“ ohradila se ona dáma. „Leda, že bych vám to hned večer poslala na účet. Přes internet, víte, i když jsem stará, internetbanking zvládám.“ Cena však byla poměrně vysoká – 3500 Kč! No, co, Vanda vytáhla z peněženky kartu a zadala PIN.
„Je mi to moc trapné,“ omlouvala se ještě jednou žena. Byla najednou úplně vykolejená. Dokonce při odchodu trochu zavrávorala, až ji Vanda musela přidržet. U východu vyndala třesoucíma se rukama z kabelky vizitku. „Jsem ze staré školy, navštívenku nosím pořád u sebe.“ Adresa byla opravdu jen pár ulic odtud. „Mohla byste jít pro ty peníze hned se mnou, ale vidím, že spěcháte a nechci vás víc zdržovat. Napište mi, prosím, číslo účtu.“
Přes víkend jsem se Vanda na bankovní účet nedívala, stejně budou peníze připsané asi až v pondělí.
V pondělí se však nestačila divit. Cestou do práce si chtěla vybrat z bankomatu, karta nikde. Vanda začala panikařit: „Jestli jsem ji neztratila v té lékárně!“ Vyhrabala jsem rychle druhou kartu a vyťukala výběr 1500 korun. Nic. Stroj chvíli vydával zvuky, pak vypadl papírek: Transakce zamítnuta. To se stalo třikrát.
Vanda se urychleně podívala na aplikaci banky v telefonu a nevěřícně zírala! Během pátečního večera jí na kartě někdo vybral 90 000 Kč! Na účtu bylo přesně 729 Kč.
Okamžitě letěla do své banky. Tam zjistili, že první výběr se uskutečnil už několik minut poté, co v pátek odpoledne opustila lékárnu – z bankomatu v obchodním centru. Pak různě po celé Praze ve vestibulech metra.
Vandě to všechno do sebe náhle zapadlo. Ve chvíli, kdy platila v lékárně, ta milá a elegantní dáma zřejmě pozorně sledovala, jaký Vanda zadává PIN. Nenapadlo jí zakrýt si ruku. Zavrávorání muselo být jistě úmyslné, protože v té chvíli nedávala pozor a žena jí zřejmě nepozorovaně sáhla do kabelky. Peněženka totiž byla otevřená a karta hned na vrchu.
Vandě také došlo, že stařenčina vizitka byla falešná. Na uvedené adrese žádné takové jméno nebylo. Policisté jí řekli, že je ten měsíc už třetí poškozená. Scénář vždy podobný.
Tu roztomilou paní nikdy nechytili.
Cena za Vandino poučení nedůvěřovat na první pohled sympaticky vypadajícím lidem, však byla příliš velká.
Příběh byl napsán dle příběhu z webové stránky: https://casjenprome.cz/
