Článek
Jmenuju se Věra, je mi devětapadesát a s manželem jsme spolu přes třicet let. Když se ohlédnu zpátky, zdá se mi, že jsme prošli snad vším — od smíchu a snů mladých let až po dlouhá období mlčení, kdy se člověk ptá, kam se ztratila ta dávná něha.
Přesto jsem ho nikdy nepřestala mít ráda. Možná jinak než kdysi, klidněji, tišeji. Ale pořád byl ten, s kým jsem chtěla zestárnout. A tak, když se blížily jeho narozeniny, rozhodla jsem se, že mu koupím něco, co by mu připomnělo, že ho pořád vnímám, že mi na něm záleží. Přece jen už se z něj stával trochu bručoun.
Procházela jsem malým zlatnictvím v centru města. Všude se leskly řetízky, hodinky, náramky… a já se přistihla, jak se v nich zrcadlí můj vlastní obličej. Unavený, ale klidný. Kdy naposledy jsem vlastně kupovala dárek z čisté radosti, ne z povinnosti?
Manžel nikdy moc nestál o šperky, ale poslední dobou si často stěžoval, že mu nefungují hodinky. A tak jsem se rozhodla pořídit mu nové – obyčejné, elegantní, přesně takové, jaké má rád.
Prodavač byl mladý muž, tak kolem třicítky. Usmál se na mě, když jsem vešla, a nabídl mi pomoc.
„Hledáte něco konkrétního?“
„Ano,“ pousmála jsem se. „Pro manžela. Má narozeniny a chci mu dát něco… hezkého.“
Podíval se na mě s pochopením, bez posměchu, jaký mívají někteří mladí, když slyší starší ženu mluvit o citech. Vzal několik krabiček a položil je přede mě.
„Tady máme modely, které berou často dámy pro své partnery. Moderní, ale ne příliš výrazné.“
Zvedla jsem jeden. Lehký kov, tmavý ciferník, přesně něco, co by mu sedlo.
„Tyhle,“ řekla jsem tiše.
Prodavač kývl a začal je balit do papíru se stříbrnou stuhou. Mlčeli jsme. Jenže když mi podával balíček, podíval se mi do očí a nečekaně se zeptal:
„A jak dlouho jste spolu?“
Zaskočila mě ta otázka. Ne proto, že by byla drzá — ale protože ji už dlouho nikdo nepoložil.
„Třicet dva let,“ odpověděla jsem s tichým úsměvem.
„To je krásné,“ řekl, a pak dodal: „A slavíte pořád? I po tolika letech?“
Ten tón byl upřímný, ne ironický. Ale něco ve mně prasklo. Najednou jsem si uvědomila, že už několik let neslavíme nic. Že dárky dávám spíš ze zvyku. Že se s manželem často míjíme ve dveřích, že si sotva všímáme drobností, které kdysi dělaly náš život kouzelným.
A já tam stála, s tím malým balíčkem v rukou, a cítila, jak mi po tváři stéká slza.
Prodavač znejistěl.
„Promiňte, nechtěl jsem—“
Zavrtěla jsem hlavou. „To nic. Jen jste mi připomněl něco důležitého.“
Když jsem vyšla ven, studený vítr mi čechral vlasy. Uvědomila jsem si, že ten dárek vlastně není pro něj. Nebo ne jen pro něj. Je i pro mě. Pro tu část mě, která ještě věří, že to, co jsme kdysi měli, může znovu rozkvést.
Doma jsem krabičku položila na stůl a chvíli na ni koukala. Pak jsem k ní připsala lístek:
> „Za všechny roky, které jsme přežili. A za ty, které bych s tebou ještě ráda prožila – pokud budeš chtít.“
Když si manžel večer dárek rozbalil, neřekl nic. Jen se na mě podíval, trochu rozpačitě, trochu dojatě. A po dlouhé době mě pohladil po ruce.
„Pamatuješ, jak jsi mi kdysi koupila první hodinky? Taky v září,“ řekl potichu.
Přikývla jsem.
A v tu chvíli jsem pochopila, že ten mladý prodavač měl pravdu. Slavit se dá i obyčejný den. Jen se člověk musí odvážit podívat do očí minulosti – a neuhnout.
Ten večer jsme spolu seděli u stolu, pili čaj a smáli se starým vzpomínkám. A já věděla, že tohle je možná ten největší dárek, jaký jsem kdy mohla dostat – že ještě není pozdě.
Příběh byl napsán dle zkušenosti autorovy příbuzné. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěčky. Jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
