Článek
Věra žila v podstatě běžný, spokojený život. V zapadlé vesničce na jihu Čech, odkud s manželem oba pocházejí, se vzali a zplodili celkem čtyři děti, dva kluky a dvě dívky.
První dcera Dominika jim záhy po maturitě připravila milé překvapení. Otěhotnění a následná „povinnost“ svatby. Věra ji trochu hubovala: „Holka, nic sis neužila a hned dítě?“ „Aspoň si děti odbydu, dokud mám na ně čas a energii,“ smála se. Brzy po Marušce přivedla Dominika na svět také Filípka. Spolu s péčí o děti dokázala Věrčina dcera skloubit poměrně slušně i své zaměstnání. Po mateřské nastoupila do Okresní nemocnice, kde se postupně vypracovala až na vrchní zdravotní sestru.
Trhlinu spokojenému životu připravilo Dominice samo manželství. Věru mrzelo, že o něm její nejstarší dcera nikdy nechtěla moc mluvit. Oba prostě fungovali po svém a zvlášť. On se bavil opravováním starých motorek, Dominika se začala věnovat koníčkům, na které dříve neměla čas a hodně taky cestovala s dětmi nebo s kamarádkami.
U jedné nedělní kávy s rodiči jim poměrně suše, jakoby se nic nedělo, oznámila: „Tak jsme se s Karlem rozvedli,“ a dodala, „Mami, tati, neřešte to, prostě to tak je, nejsme první, ani poslední,“ v reakci na poměrně vykulené obličeje svých rodičů. „A kde teď budeš bydlet?“ , napadla Věru otázka, která se nabízela asi ze všech nejvíc. „Zatím jsem s dětmi u jedné kamarádky, časem se uvidí,“ bezstarostně odpověděla Dominika.
V jednom z dalších telefonátů zněla Dominika poměrně tajuplně. „Mohla bych přijet příští sobotu?“ zeptala se matky. „A někoho s sebou přivezu,“ dodala a položila hovor. Věra měla náhle lehce smíšené pocity, ale nelenila a svůj postřeh ihned hlásila manželovi: „Ona má asi nějakého nového chlapa!“ „Dost brzy po rozvodu,“ zabručel a víc Věřinu domnělou zprávu nekomentoval.
Věra byla toho dne lehce napjatá, manžel nedal emoce příliš najevo. V první moment však Dominičina matka věděla, že o představení nového partnera se momentálně nejedná, když její dcera u výstupu z auta rodičům představila asi třicetiletou ženu se slovy: „Tak to je Blanka.“ Věra se usmála a přátelsky přivítala novou tvář: „Ráda poznávám Domčiny kamarádky.“ „No, chci to hned uvést na pravou míru,“ podívala se na otce s matkou Dominika. „Blanka není kamarádka. Blanka je moje partnerka a chceme uzavřít registrované partnerství!“
Manželům spadla brada. Bylo vidět, že z dceřiného oznámení jsou naprosto v šoku. Hlavně pak Věřin manžel. „Co… co to říkáš, já tomu nerozumím…,“ vykoktal ze sebe Dominičin otec Jiří. „Vždyť ty jsi přece normální! Byla jsi vdaná, máš děti!“ Náhlou nevolnost šel následně rozdýchat do zahradu ve společnosti cigarety a několika panáků kořalky. Věra popletená a zmatená se pokusila alespoň uvařit kávu a celou situaci si společně s dcerou a její novou přítelkyní vysvětlit. Zatímco Blanka tiše seděla na pohovce, Dominika potichu přišla k Věře do kuchyně. „Mami, musíš mě pochopit,“ prosebně zašeptala, „už dávno vím, že jsem na holky. Ale chtěla jsem počkat, až děti budou dospělé.“ Věra dceři odpověděla: „No, děti… a co jsi řekla těm?“ Dominika: „Už jsem jim to vysvětlila. Kupodivu to vzaly docela v pohodě. Taky jsem to řekla bráchům a ségře. Věř mi ale, že jsem dlouho přemýšlela, jak Vám to s tátou podám, a že to pro mě určitě není lehké.“
Jakmile odjely, přišel za věrou Jiří, který se stále nemohl vzpamatovat z šoku a zeptal se své ženy: „Myslíš, že jsme něco udělali špatně?“ Věra, která měla z rozmluvy s dcerou o kus jasnější hlavu manželovi rázně odpověděla, když tupě zíral do zdi: „Prostě se s tím musíme srovnat, naše Domča je hodná a pracovitá holka a dobře vychovala děti. A že je lesba? Není ani první, ani poslední.“ Věra dokonce dodala: „A i ta Blanka je celkem sympatická!“
Na malé obci se Věra samozřejmě neubránila následnému vysvětlování. „Tak vaše Dominika prý žije s ženskou. Je to pravda, Věruško?“ zastavila ji jednou sousedka. „Jo, dneska je svět naruby,“ ještě významně podotkla. „To na to přišla až po čtyřicítce, když má děti?“ rýpla si další, když šly společně z kostela. „Teď je to nějaká móda. Ještě, že mám normální děti,“ jedovatě do Věry dloubla i prodavačka v místním obchodě. To už bylo na Věru příliš. „Naše Domča je slušná holka,“ rozkřičela se na drzou prodavačku a ještě dodala: „Nikomu neublížila, nic neukradla, nikoho nezabila! A jestli má ráda ženskou? No, bože, tak má. Asi pánbůh chtěl, aby to tak bylo. A my s tím nic neuděláme!“ a vypadla rozezleně z obchodu.
Po několika měsících se Dominika vytasila s radostnou novinou. „Mami, tati, budeme mít děťátko,“ šťastně oznámila rodičům a držela za Blanku za ruku. Ta partnerku doplnila: „Já děti mám, ale Blanka po nich toužila, tak se nechala uměle oplodnit, ale vychovávat ho budeme spolu.“ „A příští týden máme něco jako svatbu, tedy uzavírání registrovaného partnerství, jestli chcete přijít…“
Věra i Jiří šli. S dceřiným rozhodnutím se vyrovnali a v dalším životním kroku ji podpořili. Pomluvy nakonec přestali vnímat. Lidé si nakonec zvykli, vlastně jako skoro na všechno.
Ocitli jste se sami na jedné či druhé straně „barikády“?
Dostali jste se někdy do situace, kdy jste byli postaveni před do velké míry šokující rozhodnutí svého dítěte? Přijali jste jej?
Příběh byl napsán dle příběhu z webové stránky: https://casjenprome.cz/
