Článek
Byly chvíle, kdy jsem měl pocit, že se mi život rozpadl na kousky. Když mi bylo devatenáct, přišel jsem při autonehodě o oba rodiče. Zůstal jsem tehdy sám, jako jedináček, a kdyby nebylo dědy a babičky, kdo ví, kam bych se propadl. Na nějaký čas jsem se k nim nastěhoval, pomáhali mi zvednout se ze dna, ukazovali, že rodina znamená jistotu, i když má člověk pocit, že ji právě ztratil.
Po roce jsem se od nich odstěhoval, našel jsem si stálou práci a začal budovat svůj vlastní život. Jenže po třech letech odešla i babička, rakovina ji vzala příliš rychle. Zůstal děda – a vlastně jsme si tak trochu zbyli. On, starý muž, který ztratil životní lásku, a já, mladý kluk, co přišel o rodiče.
Děda byl pro mě vždycky víc než jen příbuzný. Naučil mě jezdit na kole, hrát šachy, spravit kohoutek v koupelně, ale i věřit, že když se něco pokazí, člověk se musí sebrat a jít dál. Jenže poslední rok jsem si všiml, že už není tím pevným pilířem, jakého jsem znal. Bylo mu přes osmdesát a stáří se na něm začalo podepisovat. Vypadal unaveně, pohubl, a když jsem přišel, někdy měl na sobě oblečení, které působilo, že už dávno mělo skončit v koši.
Často si stěžoval na zdraví, na to, že bere hromadu léků. Popisoval mi, na co všechno je má, a já měl čím dál větší pocit, že to není jen o zdraví. Jednou mezi řečí utrousil, že už ani nemá na všechny prášky peníze. Zarazilo mě to. O jeho finanční situaci jsme nikdy moc nemluvili, děda byl hrdý chlap. Vždycky mi tvrdil, že se o sebe postará. Jenže tentokrát jsem cítil, že je to jinak.
Jednou jsem u něj přespával. Když usnul, přepadla mě zvědavost – nebo spíš obava. Prolistoval jsem jeho dokumenty a našel nový důchodový výměr. Černé na bílém: 16 680 korun měsíčně. Bylo mi úzko. Věděl jsem, že Brno není levné město, a i když bydlel ve svém bytě, výdaje musely být vysoké. Najednou jsem pochopil, proč vypadá tak ustaraně.
Nevěděl jsem, jak mu to říct. Nechtěl jsem ho urazit, připadat mu jako ten, kdo mu sahá na důstojnost. Nakonec jsem sebral odvahu. Přiznal jsem, že jsem našel jeho výměr a že vím, jak na tom je. Nejprve se rozčílil, že nemám právo mu lézt do papírů. Mlčel jsem, nechal ho vymluvit a pak mu řekl, že mu chci pomoct. Že když se on s babičkou starali o mě, když jsem byl na dně, je teď řada na mně.
Chvíli koukal do země. A pak se mu rozklepala brada. Poprvé v životě jsem viděl svého dědu brečet. Přiznal, že přemýšlel o půjčce, že už skoro všechny úspory padly na léky a náklady na byt. A že se bál – bál se, že nebude mít ani na svůj pohřeb. Ty slova mě zasáhla jako nůž. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak moc je člověk v takovém věku křehký, jak snadno se hrdost může proměnit v tíhu, která dusí.
Objal jsem ho. Řekl jsem mu, že dokud budu naživu já, nebude se muset bát. Že já se postarám. A že to není dluh, ale vděčnost. Od toho dne se náš vztah změnil. Jako by mezi námi spadl vysoký plot, který si postavila generace, rozdílné názory nebo hádky o politiku. Začali jsme spolu trávit víc času. Chodil jsem k němu častěji, pomáhal mu s nákupy, ale hlavně jsme znovu začali mluvit – upřímně, otevřeně, jako nikdy předtím.
A já si uvědomil, že tohle je největší dar, který mi život dal. Ne peníze, ne kariéra, ale možnost vrátit tomu člověku, který mi tolik dal, kousek z toho, co znamená rodina.
Příběh byl napsán dle zkušenosti autorova kamaráda, který se rozhodl svěřit. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěče. Jména a postavy jsou v příběhu fiktivní.
