Článek
Láska k tratím, lokomotivám a zkrátka ke všemu, co souvisí se stroji na železnici. To se stalo jednoho jarního dne osudným tatínkovi sedmiletého Filípka a jeho ženě Kláře.
V době před rokem 1989 byly možnosti zakoupit lepší zboží, vycestovat, zajistit lepší budoucnost dětem, nebo jen navštívit místo, kam normální smrtelník nemůže, postaveny na protekci.
Karel to štěstí měl. Na začátku 80. let si vzal krásnou ženu, která byla dcerou jednoho z vyšších úředníků na krajském ředitelství restaurací. Ten rodině zajistil větší byt, umístěný poblíž centra města, a vzhledem ke Karlově lásce k lokomotivám také známost v podobě sovětského důstojníka, rodinného přítele Karlova tchána.
Sergei Lobunov. Inženýr Sergei. Od roku 1978 se jako jeden z mála civilních zaměstnanců objevil na letišti Boží Dar ve vojenském újezdu Mladá. Byl to hlučný korpulentní mužik starající se Sovětům o palubní techniku letadel. Karel k němu měl do jisté míry ambivalentní vztah. Nemohl říct, že by ho měl rád. Sergei podle Karla v sobě měl cosi arogantního a pánovitého. Rád se napil, a tato neřest mu dodávala kuráž ke slizkosti k ženám. Na druhou stranu to byl člověk nesmírně inteligentní se schopností nadchnout se pro cokoliv technického. Když ho jednoho dne Karlův tchán nečekaně přivězl, aby mu ukázal model karlovy vlastnoručně vyrobené úzkorozchodné železnice, ležel celé dopoledne na koberci vedle Karla a se zářícíma očima studoval modely a zmenšeniny. Nechal si dokola vysvětlovat, jak Karel postupoval při tvorbě železnice. Ani na chviličku se mu v očích neobjevilo lhostejné opovržení nad Karlovou prací, jako v posledních dnech pozoroval ve Filípkových očích. Vlaky zdánlivě rozdílné charaktery spojovalo.
Jedné soboty Sergei zavolal. Po půlhodině rozhovoru z něj vypadlo, že Karlovi přivezl model vlaku - SVL s dostavěným proudovým motorem. Karlovi v hrudi tlouklo srdce vzrušením. Sergei těsně před ukončením hovoru vyhrkl, že pokud model chce, ať si pro něj karel přijede do vojenského prostoru. Sergei nemá službu, propustku na bráně domluvil celé Karlově rodině.
Karlovo nadšení z možného výletu do Božího Daru k Sergejovi vycítil i Filípek. „Jak to s tím vlakem dopadlo, tati?“, Karel odpovídá: „No, na přední část střechy umístili motory ze stíhaček. Ty dokázaly hnát vlak rychlostí až 250 kiometrů za hodinu…“ Filípek bystře dodává: „Takže míň než Američani?“
Karlova diskuze se synkem pokračuje až do chvále, kdy se Klára na oba káravě zadívá, aby nepovídali a laskavě jedli. Často jí trápily migrény, kvůli kterým si často nedokázala udržet dobrou náladu.
Toho dne ji však Karel přesvědčí. Rozhodnutí sednout na vlak a jet směrem do zakázaného vojenského prostoru díky propustce zařízené soudruhem Sergejem, vypomohl sluneční paprsek, kličkující záclonami a na okamžik se opírající o Klářin obličej. Filípek se rozchechtal a to Kláru obměkčilo. Na výlet se jede.
Cesta netrvala krátce. Jen v Praze měla rodina skoro hodinu a půl na přestup. To však Karel využil a vytáhl manželku se synem do Dětského domu na koktejl a zrmzlinu. Klára v tu chvíli „roztála“ a Karel si v tu chvíli uvědomil, jak ji vždycky obdivoval a miloval. Sama vlakům a modelům nikdy nepropadla, měla však Karla ráda takového, jaký je. „Zaprášený frajer“, říkávala.
Cesta se z důvodu komplikací na železnici lehce protáhla, přípoj do Milovic však na rodinu už čekal. Motorák M 150 byl plný vojáků.
Ve čtyři hodiny odpoledne se Karel s rodinou vydal branou do rozlehlého areálu vojenského prostoru Mladá. Sergei nelhal, Karlovo jméno bylo opravdu napsáno v návštěvní knize na vrátnici a nikdo se na nic neptal.
Exotický zakázaný svět fascinoval hlavně Filípka, dokonce ani Klára neprotestovala. Jako by vycestovali na Východ. Betony, lampy, domy, to vše bylo najednou jiné. Když tu kdysi byl Karel poprvé, poučil ho Sergei, že podivné panelové domy nesou označení „Kyjevák“ s tím, že soudruzi jej vyvinuli k modernizaci Kyjeva. Nepřirozeně sražené s úzkými balkóny vystupujícími z tělesa jinak pravidelné kostky. Sergei je označoval za socialistický průser, který neodpovídá bydlení pro 20.století. S oblibou říkal, že “..ani Corbusier by se na ně nevyblil.."
Postupem průchodu kolem letiště se však v rodině zhostil podivný těžký pocit. Od chvíle, kdy minuli ozbrojenou hlídku u plotu, tlačil Karla knedlík v krku a podivně jej mrazilo v zátylku. Čarokrásné odpoledne se začalo rozpadat do tísnivé předtuchy.
Karel naplánoval, že motorákem s Milotic odjedou v půl sedmé. V osm nasednou v Praze na rychlík a po deváté hodině budou doma.
Za zády jim najednou zaúpěla siréna. Lekli se. Vojenská policie. Karel musel pomalu a několikrát vysvětlit, že jde navštívit soudruha Lobunova. Velitel bezradně hleděl do našich průkazů. Hlavně automatů nepřestávaly mířit na čela karlových nejbližších i na něj. Muž dlouho hovořil do vysílačky, než mu nejasné huhňání potvrdilo, že Karel a jeho rodina nejsou vetřelci k utracení.
To už se přikolébal Sergei. Objal Karla tak, že málem ztratil dech. Mávnutím ruky odehnal hlídku, která zmizela stejně rychle a tiše, jako se za jejich zády objevila. V jeho hlase byla neskrývaná radost. Cítili z něj vodku. Bodrý Sergei dal zapomenout na počínající chmurnou náladu a počal rodinu hostit. Nejprve v místním obchůdku, kde Kláře i Filípkovi nakoupil, na co si ukázali. K tomu přidal konzervu kaviáru, olivy.
Vešli do jednoho ze stísněných paneláků. Sergei si musel všimnout, jak všichni zbledli, když se za nimi zavřely vchodové dveře. „Máme trochu problém s odpady, ale v bytech to cítit není..“
Měl pravdu. Velký světlý byt, který si Karel pamatoval jen z jediné návštěvy, působil vojensky stroze. I přesto, že v něm žil Sergei sám, měl až pedantsky uklizeno. Klára i přes své počátečná nadšení, se ke Karlovi náhle otočila, když Sergei zmizel v kuchyni. „Chci už domů…“ Na Karlovo vysvětlení, že kvůli jejímu otci musí zvládnout alespoň kafe, Klára přikývla a schoulila se vedle Filípka. Karel nechápal její prudkou změnu nálady. Možná ji přece jen dosti vadila dotěrnost Sergejových chlípných dotyků.
V tom Sergei donesl z kuchyně kaviár a nalil velký panák vodky, dokonce i Filipovi, který zakusil alespoň kaviár, který však okamžitě vyprskl do záchodu. Sergei se jen smál. Pak rychle vypil sklenku a to samé očekával od návštěvníků. Klára se po své sklence otřásla a zavrávorala.
Za půl hodiny už Karel nebyl schopen sledovat hodinové ručičky. Klára usnula a Filípek s hrůzou sledoval proměnu svého otce v blábolící trosku. Karel cítil, že tohle je nanejvýš nebezpečné místo, ale v začínajícím alkoholovém opojení nedokázal najít vůli se zkoncentrovat. Filípek se otce pokusil probrat: „Tati, pojedeme už domů..?“
Karel v sobě našel zbytky racionality a prohlásil: „Musíme vyrazit, jinak nám ujede vlak!“ Na to se s trhnutím probudila Klára a chytla Karla za ruku: „Prosim tě, pojď už!“ V obýváku se objevil Sergei v županu. Absolutně na něm nebylo znát, že by na něj vodka jakkoliv zapůsobila. Konečně přinesl to, kvůli čemu sem Karel s rodinou přijel. Lokomotiva byla zpracovaná opravdu precizně a karel nadšení neskrýval.
Zdánlivě poslední připití ruskou vodkou. Sergei věděl, že nebylo v silách rodiny vlak stihnout. Nakonec se v lihoývých mrákotách shodli, že přijmou pozvání k noclehu.
V pokoji pro hosty se rozprostíralo množství krabic s veksláckým zbožím. Filípka zbavila obav a nadchla hra, kde vlk s košíkem na malé obrazovce chytal vajíčka sypající se z kurníků. Vodka, která manžele v první fázi unavovala a zmohla, jim nyní dodávala jakousi nadpřirozenou energii. Ve stavu takové opilosti ještě nikdy nebyli. Sergei toho využil a nechal manžele zakoupit mnoho zboží, které by za socialismu jinak nikdy neměli možnost si zajistit. Každý obchod korunoval doušek stoličné a zápis do Sergejova objemného bloku.
Spát šli až hluboko po půlnoci. Nebyli však zdaleka poslední. Před kulturním domem armádní mužici divoce slavili vítězství jednoho z fotbalových týmů. V protějších domech, kde podle Sergeje bydleli vyšší důstojníci, bylo vidět asi deset oken, za kterými se život pumpovaný vodkou teprve rozbíhal. Na úzkých balkónech stáli kuřáci v uniformách. Oknem vál proud chlastu a sprostých slov.
V tom Karla probudila dunivá rána. Bolestivě rozlepil oči. Hlava ho trochu bolela, ale jinak si připadal už příčetný. V pokoji bylo najednou ticho, něco se mu muselo zdát. V boku zacítil ostrou bolest. Pod peřinou zalovil jednu z lokomotiv ER 22. Nakonec s Klárou skončili v obýváku na kanapi. Ke Karlovu překvapení po jeho pokusu o noční sexuální dobrodružství, jej žena objala. Za pár okamžiků se začali milovat a Karel se ztrácel v hlubině vodky a štěstí.
Náhle je oslepilo světlo lustru. Sergei stál ve dveřích a mžoural stejně bolestivě. „Kluk!“, vykřikl Sergei přiškrceným hlasem a pak zmizel v chodbě. Manželé najednou sletěli z Olmypu do náruče strachu. V pokoji s postelí se Sergei zaklonil nad polštářem. Už při příchodu karel zaznamenal, že je něco špatně. Filípkova tvář byla stažená do bolestivé grimasy. Karel ucítil ostrou bolest v chodidle. Mezi prsty mu svítily úlomky skla. Okno bylo v jednom rohu pravidelně rozbité.
„Filípku, co je!“, Klára se snažila se synem třást, ale stejně jako karel zpozorovala, že přikrývka je z vnitřní strany nasáklá krví. Sergei donutil rodiče jednat. Karel strčil prsty do hluboké ránovy v synově těle a ucítil, jak mu kolem bříšek pulzuje Filípkova krev. Sergei letěl kamsi k sousedům, kde byl telefon.
Vojenská sanitka přijela do třiceti minut. Zřízenci Karla i Kláru nesmlouvavě odtáhli do kuchyně a nedovolili jim jet se synem do nemocnice. Sergei manžele odvedl k bráně špitálu, kde je nechal stát. Svítalo. Vyděšeným rodičům prvotní informace o Filípkově stavu sdělil až Karlův tchán po Klářiném telefonátu. Filípka ještě ke konci noci transportovali do vojenské nemocnice v Praze. Víc se nedozvěděli.
Karlova mysl nebyla ochotna připustit, že se něco takového vůbec mohlo stát. Klára se zhroutila. Její otec promptně přijel a odvezl jí domů. Karla poslali „od čerta k ďáblu“, aby se nakonec dozvěděl, že jeho synek není už ani ve zmíněné vojenské nemocnici. Nedostatek zkušeností s dětskou chirurgií donutil zdravotníky převézt Filípka do Motola.
Teprve tam ho měl Karel možnost vidět. Operovali mu aortu ve stehně. Přišel o spoustu krve. Karel se snažil zapřemýšlet, co se v tu osudnou noc opravdu stalo. Doktor za ním a karlem pečlivě zavřel dveře a ze šuplíku vylovil obálku. Z ní vysypal cosi, co cinklo o sklo stolu. Filípek měl v kosti kulku.
O osm týdnů později se Filípek stále neprobouzel. Klára přestala mluvit i spát. Odstěhovala se do dětského pokoje, odkud se takřka nepřetržitě ozýval pláč.
Víkendy Karel začal trávit v nemocnici. Až po osmi týdnech krutého trápení navštívil tchána. Ukázal mu kulku, kterou mu dal lékař a předložil mu svůj plán, jak se domoci spravedlnosti za to, co se stalo jeho synkovi ve vojenském prostoru Milovice.
Tchán se Karlovi vysmál. Karel se nedal. V podatelně okresního soudu podal žalobu, ve které obvinil rudou armádu za zmrzačení syna. Úředník na něj snad dvě minuty zíral, než jej požádal, aby větu o vině Rudé armády zopakoval. Při odchodu se Karla jen tiše zeptal, zda je svéprávný..
Ještě před prvním stáním byl Karel propuštěn z okresního ředitelství restaurací a jídelen a skončil ve skladu papíren.
O veškeré štěstí a radost z lokomotiv přišel. Snad desetkrát se pokoušel z vrátnice vojenského prostoru sehnat Lodunova. Od osudné noci se neozval. Karel mu nechával dlouhé dopisy, v nichž ho žádal, aby sepsal svoji výpověď a doručil jej soudu. Byl minimálně naivní v představě, že se ruský vyšší úředník zastane pro něj naprosto obyčejného sedmiletého kluka.
Den před vynesením rozsudku přijel tchán Karlovi sdělit, že musí opustit stávající větší byt. Klára se sbalila a odjela s ním.
Soud proběhl rychleji, než Karel čekal. Soudce přečetl výsledek šetření vojenské policie, které jí předala sovětská strana. Kulka, která pronikla oknem, byla omylem vystřelena z automatické pušky AK 47 z vojenského újezdu Mladá. Nočního cvičení se účastnilo přes tři sta vojáků československé a sovětské armády a je nemožné určit, kdo konkrétní projektil vystřelil. Armádu prý incident mrzí, ale přítomnost civilních osob ve vojenském prostoru je nepřípustná a bude vyvozen důsledek.
Karel vstal a zmačkal papír, kam si napsal poznámky k onomu večeru. Práve slyšená slova v něm probudila zlost. Vysvětlil, že rodina zůstala na pozvání sovětského inženýra a že proti oknům pokoje, kde spal syn, stojí blok s byty vyšších důstojníků a je tedy nemožné, aby zbloudilá kulka přišla z vojenského prostoru skrz tento dům. Také popsal okna plná opilých vojáků a noční pijatyku na fotbalovém hřišti. Svoji promluvu zakončil domněnkou, že kulka musela vyjít z některého z důstojnických bytů a dodal, že vše může potvrdit Karlův hostitel, soudruh Lodunov. To už jej drželi dva zřízenci.
Soudce vyzval sovětského právníka v uniformě a ten mu cosi tiše sdělil. Soudce jen zvedl ramena a prohlásil, že Lodunov byl odvolán zpět do vlasti a nemůže svědčit. Jeho výpověď prý sepsali kolegové v Moskvě a je přiložena ke spisu.
Překlad byl jasný. Sergei Lodunov v něm suše konstatuje, že hosté odmítli opustit jeho byt a on byl tak nucen je přes noc ubytovat. Sháněli se po elektronice a možnosti nákupu nelegálních věcí. On šel brzy spát a zanechal opilou dvojici v obýváku. Pak zaslechl pláč, a protože opilci nebyli schopni se o dítě postarat, zavolal telefonem sanitku.
V tu chvíli bylo Karlovi nad slunce jasné, že prohrál. Jen periferně zahlédl úsměv na tváři vojenského právníka.
Karlovi se zhroutil život, který léta budoval. Naději ale neztratil. I přes to, že Filípek už půl druhého roku leží v kómatu Karel věří, že se jednoho dne probudí. Chodí za ním každý den a vypráví mu. Ne to, že Klára už zůstala u rodičů, ani to, jak obtížné byylo přestěhovat vybudovaný vlakový komplex do titěrného bytu.
Věří, že synek bude jeho sny o stavbě kolosálního modelu železnice snít s ním. Až bude chtít, tak se probudí a bude líp..
Příběh napsán dle povídky Marka Epsteina - „Kulka pro kluka“, z knihy - Jestli vůbec někdy - Vydala Euromedia Group, a.s., v edici Listen, roku 2022. Vydání první.
Jména postav příběhu jsou smyšlená.
