Článek
Moje pocity jsou zvláštní směsí škodolibosti a jakéhosi vědomí spravedlnosti, neboť si uvědomuju rčení, že Pánbůh vše oplácí na dětech, takže dle chování těch roztomilých hlučných capartů museli jejich rodiče v dávné minulosti spáchat něco strašného a jejich dítka jsou božím prstem pomsty v množstevním významu větším než deset egyptských ran.
Pocit, který přijde později, je ve svém významu bolestnější, neboť přijde s uvědoměním, že tato ještě v mnohém nevinná děcka jsou naší budoucností, a to budoucností úplně ve všem, na co se kolem sebe podíváte nebo si dokážete představit.
Jsou pro nás budoucí všechno – nejen politici nebo umělci, jak se nám mnohdy mediálně inzeruje, pokud jde o děti (nebo jejich výchovu), ale jsou to budoucí prodavači, lékaři vojáci, bachaři, opraváři, feťáci, prostituti a další a další profese vykonávané lidmi, z nichž někteří projdou i Dopravním podnikem, protože Dopravní podnik je po smrti druhá jistota, která jistotou zůstává, že si vás jednou najde a přivine do náruče.
V názvu jsem použil spojení americká výchova. Nejde o význam čehosi, co by bylo k nalezení v encyklopediích, ale o pojmenování toho, co se dle některých sledovatelů v mnohých případech děje ve jménu humanity a psychologicky čisté výchovy, aby naše děti se měly jako skvělé děti za hranicemi všedních dnů, jako třeba právě ve Spokojených státech.
Trochu to připomíná doby, kdy naším vzorem byly naopak děti a dospělí z Východu a pionýři byli jitřní záře budoucnosti a komunismus mládím lidstva.
Místo děje: Cukrárna, na dopoledne docela nával, v rohu rodinka, mladá. Všichni jsou na své role ještě mladí.
Dvě děti. Kluk tři roky, vlásky jako andílek, kudrnaté, takový ten typ, jaký babky rády tahají za tvářičky a mluví o kanibalismu, jelikož ho chtějí spapat. Holce byly čtyři, roztomilost sama, hned měla můj hlas v soutěži MISS Baby 2024.
Jak už jsem naznačil, obsazenost cukrárny byla velká, což také hrálo pro další děj svoji podstatnou roli. Dalším faktorem pro příběh byla touha každého normálního rodiče ukázat světu svoji dokonalou rodinu. Tyto dvě skutečnosti se však v tento moment protnuly a vytvořily výbušnou směs.
Další skutečností bylo, že návštěva cukrárny měla rodičům a dětem vyplnit čas mezi návštěvami dětských lékařů, což je tématem pro zamyšlení, zdali s nemocnými dětmi chodit do cukrárny.
Ono taky ale kam s nimi jít. Domů? Čekat na poliklinice? S dítětem lítat po doktorech není nic moc, natož se dvěma.
Živelnost mladšího dítěte rodiče až na drobné slovní výtky ignorovali. Dítě běhalo kolem stolu, proplétalo se mezi jeho nohami, vytřelo sebou pod lavicí a občas si ďoblo z jahodového dortu. Osobně mi tohle do jisté míry nevadí (než začnou lézt po mně) a chápu, že když se dítě nudí, chce pohyb – ovšem když si vzpomenu na svoje dětství, rozhodně jsem se takto chovat nemohl, a jakmile jsem někde, kde jsem měl být v klidu, rodičům ukázal, že i já pohyb znám a jsem schopen na důkaz mého nesouhlasu se situací ho i vykonat, dostal jsem důraznou lekci, že budu čekat pěkně v klidu. Přiznám se, že tenkrát jsem všem kolegům-dětem těly vytírajícími záhyby okolí tiše záviděl.
Dcerka však dělala rodičům starosti. Objednala si krabí chlebíček a při jeho konzumování po krátkém zvažování usoudila, že celá tato gastronomická One girl show nevyvolává pro rodiče a okolí dostatečnou pozornost. Nejprve zkusila zaujmout ječivým zvukem, připomínající táhlou sirénu, při jehož vyluzování se rozhlížela po rodičích a potencionálních divácích a posuzovala výsledný divácký rating. Rodiče svým výrazem rozhodili do stran omluvu a dceru poprosili, aby byla v klidu.
Skutečně prosili. Věta zněla:
„My tě prosíme!“
Srdce srdcových čtenářů zaplesají, jaká to hezká ukázka přístupu k výchově, avšak mozek pragmatika stvoří varovné signály.
Prosba se míjela účinkem. Připomnělo mi to jinou situaci, kdy jsem byl jednoho léta svědkem, jak na zahradě v bazénku chlapec ve věku devíti let topil o něco mladšího brášku, a aby ukázal svoji neochvějnou dominanci, přišlápl mu nohou hlavu ke dnu. Jejich matka na staršího potomka několikrát zavolala, aby, prosím, bratra nechal na pokoji, avšak dítě se pouze zlomyslně pousmálo a svůj teror po každé matčině prosbě znásobilo. Když situace přesáhla únosnou mez a mladší dítě ve snaze přežit vypilo z bazénku většinu vody, v té chvíli si teprve matka zlobivé dítě důrazně zavolala a uložila mu trest – opět cituji:
„Sedni si támhle pod strom a přemýšlej o sobě!“
Dítě tak učinilo, avšak po krátkém odpočinku ve stínu stromu se zvedlo a šlo si bratra do čerstvě doplněného bazénku znovu ulovit.
Holčička přitvrdila a začala chlebíček pojídat více prsty, než je obvyklé, přičemž z krabího salátu a nacucané veky vytvářela kousky tvarované do vícestranných obrazců, jimiž vytírala talíř a následně tvořila křivou mohylu.
„My Tě prosíme, aby si to jedla pořádně!“ řekl otec, ale bylo na něm vidět, že v sílu prosby tolik nevěří.
Dcerka palcem přimáčkla špičku mohyly a zazubila se. Kluk počal mít pocit, že sestra získává více pozornosti, a proto hodlal zvítězit na body. Silně se rozeřval, přičemž při běhání vytvořil pod stolem rychlost, která neměla účinkem daleko k sacímu efektu.
„My Tě prosíme…“ řekl otec, ale nedořekl. Uvědomil si pohledy ostatních hostů, kteří čekali čin, a nikoli slova.
„Jdeme!“ zavelel otec a začal s balením rodiny, a to tím, že chytal syna.
To se mu povedlo, ale musel ho stále přidržovat, aby se mu nevysmekl. Matka prosila dceru, aby zbytky svého výtvoru dojedla. Dcera nereagovala a hodlala kousky srovnat zpátky do původního tvaru, což se s ohledem na výslednou konzistenci bylo pouhým dětským přáním nežli cestou ke skutečnosti.
Otci se syn málem vysmekl, protože na místě nabral rychlost a již několik vteřin kmital nohama na jednom místě jako animovaná postavička, která se co nejdřív rozběhne a prorazí stěnu. Matka chtěla otci pomoci, avšak tím se odvrátila od dcery tělem i pozorností. Tento na první pohled nevýznamný moment zapříčinil další bouřlivé události.
Cukrárnou se jako rána rozlehlo břinknutí rozbitého skla a všichni přítomní se rázem podívali za zdrojem. Holčička se usmívala, hlavu vztyčenou, a ještě ani nestačila dát pravou ruku k tělu, jak jí před vteřinami použila k rozbití skleničky o podlahu.
„Co to děláš!“ křikla matka.
Z odpovědi mě zamrazilo, neboť holčička s hlavou vzpřímenou odpověděla:
„Nikdo se na mě nedíval!“
V téhle chvíli jsem čekal ze strany dospělých ráznější odpověď, ale uvědomil jsem si, že něco takového na veřejnosti je dnes zhola nemožné. V časech sedmnácti pohlaví, všeobecné pohotovosti těch, kteří jsou ochotni pomáhat komukoli, v časech, kdy se za diskuze považuje vyhrožování a násilí a kdy se přestupek považuje za zločin a naopak – v těchto časech není na facku dítěti na veřejnosti místo.
Pochopil jsem, že dítě svůj čin neudělalo kvůli nešikovnosti, ale že necítilo od okolí žádnou pozornost.
Pořád se toto jeví jako dětská roztomilost, nebo z druhé strany komunikační bezradnost, ale kde je pak hranice, kdy jde ještě o tyto dvě uvedené možnosti, a kdy už o chování sociopata mající touhu měnit společnost podle vlastních pesimistických choutek a uvážení k obrazu svému.
Matka se omluvila a hodlala střepy uklidit. Prodavačka však její společenské trápení neprodlužovala a řekla, že to uklidí sama. Otec už byl v té chvíli se synem pryč. Dcera procházela kolem sedících středem jako princezna, a když došla ke dveřím, rozječela se na otce za skleněnou výplní, že jí neotevře. To jsme chápali jako velké finále.
Jakmile se rodiče a jejich děti vzdálili z dohledu výlohy, jedna paní s kávou a velkým šlehačkovým dortem před sebou řekla.
„Já bych jí flákla!“
Měla věk, že jsem jí to věřil. Možná byla z té poslední generace, která tohle uměla.
Ani jsem moc nepřemýšlel, jestli je to dobře, nebo špatně – a kdyby si někdo myslel, že špatně, může být rád, že výsledek toho, že špatně, bude jednou něčím, čemu se bude moci říkat, že je americké.
Ačkoli to takové vůbec nebude.
