Článek
Díky svému domovu jsem na Ježíška přestal věřit už jako hodně malé děcko. Nemohl jsem uvěřit, že by se do naší čtvrtě po setmění odvážilo cizí bílé dítě, a navíc neslo dárky. Tahle představa byla vzhledem k okolnostem a obyvatelstvu naprosto nesmyslná.
V té době jsem slyšel i o Santu Clausovi (ostatně i o Dědu Mrázovi a jeho věrné Sněhurce – starší vědí), a hned jsem taky věděl, že někdo takový k nám rozhodně nemůže v noci dorazit. Pokud ano, toho tlustýho chlapa byste druhý den našli svlečeného jenom do trenek pod mostem přes Rokytku, samozřejmě bez dárků, a na dvorech mezi domy by plály velké ohně, protože místní by na nich opékali soby.
My u nás ve Vysočanech jsme měli jinou legendu, která obracela dosavadní vánoční pořádky vzhůru nohama. Ona nadpřirozená bytost měla i jméno, ale vzhledem k současné situaci jej zde nemůžu použít, ale mohu naznačit, že stejně jako u Ježíška její jméno končilo na -íšek.
Vánoce tato bytost měnila tím způsobem, že dárky nedávala, nýbrž naopak brala, díky čemuž místní ohledně nadělování měli také vlastní rituál. Před slavnostní večeří nadělili dárky pod stromeček a poté odešli do jiné místnosti ke slavnostní tabuli. Když uslyšeli zvoneček, věděli, že nadílka začala. Ale nebyl to zvoneček, bylo to řinčení rozbíjeného okenního skla. Mnohé z dětí nevydržely napětí a v touze vidět známou bytost na vlastní oči, vběhly do pokoje. Nikdy ji však nespatřily – maximálně konec stromku, který mizel kamsi do tmy. Rodina pak pohlédla na prázdnou místnost, zazpívala si koledy a požehnaná návštěvou šla spát.
Jistě chápete, alespoň doufám, že jde o ironii. Dokonce bych řekl, že jde o drsný popis konzumní společnosti, která v čase vánočním propadá chaosu a sebedestrukci. (Kravina, ale zní to dobře.) Zvláštní však je, že tenhle výmysl mýtické bytosti před několika lety získal kontury pravdy a reality.
Právě před lety se k nám do domu přistěhovali mladí manželé, a když jsem se postupně s novými sousedy seznamoval, vyprávěl jsem jim, jak to tady chodí přes Vánoce, a hlavně s kým. Smáli se tomu a nevěřili mi, právem, až do jednoho večera, když u mě zazvonili a říkali, že jsou vykradení. Nebylo složité přijít na to, že krádež proběhla přes okýnko ve světlíku (prostor mezi domy, okna většinou toalet), jímž pachatel do bytu prolezl (musel být mrštný) a odcizil menší věci (s velkými by neprolezl) a z ledničky řízek.
O naší bytosti jsem se sousedy a s policisty ten den nemluvil, ale i tak jsem věděl, že s legendami a výmysly o nich se to stále má tak, že ne že si je vymýšlíte, ale pouze jakýmsi mírně nadpřirozeným způsobem čas od času přicházíte na věci a zvyky a tvory, kteří tu byli dávno před námi.
Takže je vlastně fuk, kdo vám naděluje dárky, nebo kdo vám je bere - když se vám to líbí a vyhovuje, jenom dobře. A říkat druhým, že ten jejich obdarovávač vlastně není, je pěkná blbost. Protože jak teď víte, někdy vás právě ten, na koho nevěříte, může jednoho dne přijít navštívit.
