Článek
Pan prezident Zeman. Těžko se hledají slova, když jste jako já zažili jeho období, a to nejen období prezidenta, během něhož jsme si zvykli, že politika a prostředí kolem ní zhrubla. Nebyl jediným aktérem oněch hrubostí, ale patřil mezi nejsledovanější, a tudíž nejcitovanější. Jak se říká, nebyl v tom sám a i po letech je stále díky úřadu prezidenta nejvíc vidět.
Politici tenkrát v tom nebyli jenom sami za sebe. Bylo by krátkozraké vinit z postupu hrubostí a drzosti jenom je samé, protože pořád byli jenom lidmi, které do popředí dostali svými hlasy jiní „jenom“ lidé – třebaže v dobré víře, že se budou mít o něco lépe než dřív nebo lépe než předchozí generace, o což nejspíš taky nejvíc šlo.
Možná je hrubost a drzost vedlejším produktem onoho „mít se líp“. Produktem, který se skrývá, a někdy ani ne už tak okatě, za formy demokracie či jejího projevu. Jako by ve jménu demokracie a lepší budoucnosti bylo potřeba nazývat lidi a věci právě hrubými a drzými způsoby, aby se víc poukázala na to, jak dotyční a jejich činy hrubí a drzí jsou – nebo naopak, jak hrubí a drzí jsou právě oni představitelé, kteří se skrze takové projevy prezentují.
Sleduji pravidelně sociální účty vrcholných představitelů současné Vlády, a kromě jejich opakovaného ujištění, že se mám líp a všechno bude v pohodě a nemusím se ničeho bát, dostávám se i k jinému pochopení, a to k tomu, že slibovanou změnu a návratu ke slušnosti někteří z nich neberou tolik vážně.
Jako bychom se vrátili časem a vídáme, že politika a tolik potřebné politické body se získávají skrze oznámení podobné tomu, jaké se dříve na někoho podávala z místa bydliště. Mladší ročníky se na tohle pamatovat nemohou, ale šlo o prosté prásknutí, aby někdo jiný neprásknul dřív vás. Takže vlastně nic nového.
Když na tento fakt v odpovědích na sítích politika upozorním, samozřejmě že se mnou nezahájí dlouhou a plodnou diskuzi, na jejímž konci si posype hlavu popelem a oznámí demisi, ale vrhnou se na mě politika sledovatelé, dalo by se říci, že přímo věrní ochránci pracující za málo, takže za nic. Zrovna včera mi jeden ze sledovatelů paní Pekarové-Adamové vysvětlil, že komentování někoho jiného i hrubými a drzými poznámkami je v souladu s demokracií a je její nedílnou součástí jako svoboda slova.
Myslím si, že ne. Demokracie není o vládě lidu nebo o svobodě slova, do níž podle některých patří i sprostota. Dokonce si nemyslím ono známé, že slušným lidem svazuje ruce, zatímco lumpům dovoluje vše. Demokracie má být vládou slušných lidi, přičemž debata, co je to být slušný, není na místě, jelikož každý člověk, jenž se většinou považuje za normální, to moc dobře ví.
Jelikož jsme národem vtipálků a ironiků, a pokud chcete důkaz, vzpomeňte si, jak dokážeme hlasovat v soutěžích pro svoje pobavení namísto skutečné volby (mluvím namátkou o postupu pana Pavláska v pořadu Stardance VII – nic proti panu Pavláskovi, byl vtipný, ale nebyla to soutěž „Vtipnější tancuje“) – jelikož jsme takoví, nebereme svoje možnosti vážně a někdy se už před samotnou volbou těšíme, jak na její výsledek budeme nadávat nebo ji zesměšňovat. Víc nám jde o možnosti, jak reagovat negativně než jak vnímat volbu jako něco dobrého.
Pan Zeman a současná Vláda je dalším důkazem, že takoví jsme. Pochybuji, že kdybychom jako národ byli jiní, tolik uctiví a slušní, jak se prezentujeme, než se zavřeme do svého světa za vysoké zdi či pevné dveře, nikdy bychom neměli přesně to, co právě máme. Nemuseli bychom se ani o to hádat, ani se toho obávat. Bohužel politici vědí, jací jsme a jak tohle v nás využít. Stačí se mimo jiné agitace věnovat tomu, co říct špatného o tom druhém.
Volební kampaně stran už roky nejsou o hlubší morální cestě, nebo alespoň o morálním základu, ale hodně dávají na osočování kandidátů jiných stran. Věřím, že lidé-voliči si uvědomují, že podobná agitace je ukázkou toho, že i samotná strana používající podobné triky nebude tou nejčistší, avšak jako by i oni sami si s pokrčenými rameny položili otázku, kdo vlastně čistý je, a svůj hlas s klidným svědomím do urny vhodili. Navíc si pak, pokud bude potřeba, mohou na výsledky zanadávat.
Nyní jsme před volbou nového prezidenta. Za sebe oznamuji, že nemám pro sebe horkého kandidáta, a proto sleduji všechny a hodnotím jejich slova, jelikož to je to jediné, co hodnotit mohu. Činů tolik nemají – a pokud mají, jsou spojovány s minulostí, která není tolik jasná, jak by se u některých kandidátů mělo za vhodné.
Navíc, a to si stále uvědomuji, prezident či prezidentka bude zvolen/a na základě vůle lidu, a jelikož prezident-ka a jeho/její Úřad je představitelem (nebo chcete-li výlohou) celého národa před bedlivým pohledem ze zahraničí, stále půjde o ukázku myšlení a vnímání světa většiny našeho národa.
Toho národa, který se sice prezentuje jako něco milého a krásného, ale nevěřím, že by tahle podoba byla pro většinu z nás tou nejpřesnější charakteristikou. Pořád máme co zlepšovat a obávám se, že nový zvolený představitel státu to za nás neudělá.
