Článek
Dětem mého ročníku (a těm přede mnou) se věřilo. Dospělí nám věřili na základě výchovy a zájmu o nás. Nijak jsme nemuseli řešit odchylky ve výkladu, co můžeme a co ne, tudíž jsme namísto zmatků dospělých řešili jenom sami sebe, a to víte, že jsme sebe měli pořešeno jedna dvě.
Byl jsem dítě, které kupovalo v hospodě alkohol – ale ne proto, abych se hned v parku opil, ale abych ho donesl rodičům k nedělním obědu. Rodiče, stejně jako výčepní věděli, že si dám doušek, jen co se džbánkem opustím hospodu, ale nijak mě za to nekárali, neboť hospodský se řídil známým pravidlem, že i dítě může mít žízeň.
Byl jsem i dítě, které si kupovalo stírací losy. Ne nějak velké množství, ale mohl jsem si ho koupit, pokud jsem na něj měl. Pamatuji první boom, který vypukl po dodání prvních stíracích losů ani ne čtvrt roku před sametovou revolucí. Představa mnoha lidí, že stačí smáznout políčko a jsou z nich boháči (myslím že ne ještě ani milionáři, jenom boháči) byla nakažlivá, takže i já jsem na Vánoce roku 1989 pod stromečkem svůj los našel.
Hráčské vášni jsem však nepropadl. Možná proto, že mi otec-matematik vysvětlil rovnici úspěšnosti, jejíž výsledek záleží buď na štěstí, nebo na tom, zdali znáte číslo výherního losu od někoho známého. Jsou však známy i případy, kdy jistá matematička údajně vypočítala koeficient čísel výherních losů a zbohatla. Já ne, já měl z matematiky trojku.
Nedávno jsem byl náhodným svědkem události v trafice, kde si malá holka chtěla vybrat stírací los. Nebyla tam sama, nýbrž s matkou – i tak jí hodná paní prodavačka oznámila, že si ho vybrat nemůže. Dokonce podle nového nařízení na něj nemůže ani ukázat, protože ukázání se rovněž považuje za výběr.
O novém nařízení jsem nevěděl. Prý platí rok. Holka o něm taky nevěděla, což potvrzuje chování naší země, že koho se to týká, tomu to zákonodárci neřeknou, tudíž ani nevysvětlí.
Chvilku jsem přemýšlel, jestli je v nařízení zmíněno, jestli se smí los dítěti darovat. Asi ne. S alkoholem je to taky tak.
„Los si vybrat nemůže,“ řekla matka holky prodavačce, „ale kratomu si může koupit, kolik chce!“
V tom paní neměla pravdu. Prodej kratomu už je regulovaný taky. Avšak chápal jsem, jak to myslela. Jsou místa, kde se až na věk tolik nekouká a dítě si může dopřát dle libosti. Tím mám na mysli automaty na omamné látky.
Když jsem automat „na radost“ viděl poprvé, považoval jsem ho za vtip. Za reklamu akce proti drogám. Pak jsem pochopil omyl a přestal feťáka nedaleko považovat za výborného herce.
Netuším, jaké kvality je nabídka automatu. Kamarád říkal, že to bude jen pro školáky, protože kvalitní zboží si distributor nabízet nedovolí (snad). Kamarád se vyjádřil: „Kdyby bylo kvalitní, pošle to školáky na Mars, a už se nikdy nevrátěj!“
Automat se na věk neptá. Kdo zaplatí (nebo ho otevře násilím, to se také stalo, na Libuši) dostane, co potřebuje. Sami uznáte, že v kontrastu nemožnosti ani ukázat na stírací los se jedná o paradox, jemuž se máloco vyrovná. Nebo možná ani o paradox jít nemá. V dnešní době význam slova paradox se blíží k významu spojení – „a co se ještě divíte?“
Osobně jsem pro zrušení automatů na omamné látky. Celkově nemám drogy a drogově závislé rád (ale spolupracoval jsem i s Drop-Inem, abych pomohl) a v žádném případě by se neměla oběma umetat cesta. Zvláště ne v kontrastu toho, že dítě nemůže ani pomyslet na stírací los.
Možná namítnete, že hraní je taky závislost. Ano, je – a mnohdy nebezpečná, ale diskuze, v jak velké míře vedle závislosti na omamných látkách, by byla nadlouho. Já si však osobně myslím, že drogy jsou horší. Jiní zase namítnou, že samoobslužných automatů na cokoliv je málo a jsou součástí moderní společnosti. I v tomhle by se dala situace vyřešit a myslím si, že velmi elegantně.
Místo nich dáme automaty na stírací losy.
