Článek
Že politika není věc vždy čistá, že může být plná lží, podvodů, překrucování a úlisné manipulace, je zřejmé každému, kdo se o politiku zajímá – případně ji občas někdy sleduje v podobě rozhovorů, v nichž posluchač s pamětí zaznamená od starších výroků odlišnosti a změny.
Trendem dnešní doby je sice tendence, že názor se má správně vyvíjet a měnit, a že pouze idiot názory nemění, leč pro mě osobně platí, že slovo dělá muže, případně ženu, nebo chcete-li jenom člověka, a za takovým přesně ohraničeným názorem by si člověk měl dostatečně dlouho stát, aby dal ostatním dal najevo, že se svým názorem má i dlouhodobější vizi, na níž by se dalo stavět.
Politika však stále hledá nové cesty, jak vniknout do života každého z nás a ovlivnit názory do té míry, aby přízní občana ten a ten politik získal moc, kterou ve většině případů použije pro vlastní malý růst kultu osobnosti, a když ne přímo kultu, tak malé modly dostatečně velké, aby se vešla do malého svatostánku, který vydrží stát po dobu jednoho lidského života.
Nové cesty jsou různé a musí se obměňovat, jelikož člověk jako lidská bytost, a je jedno, v jakém pohlaví se zrovna identifikuje, není pokaždé úplně hloupá. A i méně inteligentní jedinec jednoho dne pochopí, že jsou na jeho pozornost zkoušené stejné věci jako mnohokrát před tím, ale nyní jim odmítá znovu podlehnout.
Je to údajně syndrom zamilované písničky, který nejspíš každý známe. Čas od času se každý průměrný milovník hudby zamiluje do nové písně, jíž je ochoten poslouchat pořád dokola a v její polovině se těší, jak si ji po skončení pustí zas. Při dalším a dalším opakovaném poslechu se těší na oblíbené pasáže, texty nebo hudební zpracování a má radost, když najde něco nového. Jede písničku pořád dokola, někdy i dny – a pak náhle přestane. Už není tak působivá jako dřív. Prostě se omrzela. O něco později ji zkusí znovu, a dokonce se na její poslech zprvu těší, ale brzy zjistí, že kouzlo pominulo a písnička už není to co dřív. Nakonec se ze skladby stane milá retro záležitost, při jejímž náhodném poslechu se člověk pousměje.
S politikou a jejími sliby je to to samé. Nejdřív vás nadchnou, pak svodům podlehnete, chvilku se v nich dobrovolně plácáte, a nakonec vás začnou nudit a vy přemýšlíte, co se vám na slibech tolik líbilo.
K voličům se proto musí hledat stále nové cesty a někdy se cesty musí přímo prohrabávat. Politik sám si s tím příliš práce nedá. Ne s nápady, jak zaujmout co nejvěrohodněji. Spíš volí cestu nárazovou a šokující a mnohdy i až neuvěřitelně prostou, přičemž volič se ve většině případů nachytá a je až po prsa v blahu, jak se mu nový nápad hned dostane pod kůži.
Teď je v módě cesta hrdiny. Politici pro ostatní přestali vytvářet obraz, že každý z nás je slušný člověk, ale raději jej přetváří do obrazu hrdiny, který se nebojí války a je schopný za své politiky vést boj nejen s nepřítelem v zahraničí, ale mezi těmi blízko sebe.
Možná jste si všimli, že tahle cesta funguje až moc dobře. Dokonale rozdělila lidi na poloviny, aniž by každá řešila jakoukoli střední cestu, a možná si navíc dopřála onen v současnosti luxus nevidět věci černobíle.
O černobílé se říká, že je barva pravdy, ale moudro se používá většinou s ohledem na staré dokumenty snímané černobílým filmem. Současnost je barevná a barevně ji i vnímáme. Dokonce jsme tak daleko, že umíme starý černobílý film obarvit. Minulost se nám tak zásahem lidí občas vybarvuje.
Politická cesta do budoucích voleb z nás tedy učinila válečníky. Politici vědí, že ani jedna polovina rozdělených občanů se do žádného skutečného boje nikdy nepohrne, ale onen duch, ta síla o domnělé odhodlání, může vyhrávat volby.
My Češi máme rádi iluze. Milujeme je. Životní krédo mnohých z nás je heslo: „Co kdyby?!“ Máme jej rádi, jelikož dokonale sedí k našemu ne příliš velkému sebevědomí a nedostatečné vytrvalosti. Proto se spokojíme v mnoha ohledech s málem a věříme, že bude líp, i když víme, že líp už bylo. Ta iluze nás drží na nohou – a pokud něco nevychází podle našeho přání, řekneme si, že je to kvůli někomu jinému, načež přihodíme svoje „Co kdyby?“ a jedeme dál.
Teď mnozí z nás mají iluzi, že jsou válečníky. Mnozí si dokonce myslí, že jsou bojovníky svatými a mají povinnost vyrazit do boje, ač dobře ví, že se od skutečného boje s krví, bolestí a smrtí nedá srovnávat. Nám to nevadí a politici o tom dobře vědí. Vědí, že v tomto boji dokážeme obětovat mnohé. Rodinu, děti, rodiče partnery přátele i kamarády. Dokážeme být kvůli němu tím, čím bychom nikdy být neměli.
A kdo tohle dokáže v nás vyvolat, je skutečným bezpečnostním rizikem pro nás i pro okolní svět.
