Článek
V možnostech pro psaní některých autorů je i varianta křišťálové koule, pomůcky ezoterické, neboť v některých článcích se dozvídáte zaručené informace, které na první poslech působí sice věrohodně, ale posléze si uvědomíte, že jsou navzájem se vylučující v každém dalším započatém odstavci.
Já osobně spoléhám na matematiku. Na matematiku spojenou s filozofií a úvahou potvrzenou historií lidstva. Na popsání možných událostí bez tendence zalíbit se a plavat s proudem módních názorů oceněných potleskem a lajkovými srdíčky. Patřím proto ke skupině lidí, kteří v budoucnu nehledě na politické trendy nepočítá na našem území s válečnou eskalací.
Mnozí si neuvědomují, že válka či konflikt jí podobný není ve světě ničím ojedinělým. V časové ose naší přítomnosti se vždy nějaký válečný konflikt vede, nebo alespoň připravuje, či doznívá, přičemž nás osobně ovlivňuje pouze svou vzdáleností. V současné době se o tom můžete přesvědčit vlastním vnímáním dvou válek. O jedné se mluví pořád. O té druhé máme jenom řeči a nikoho u nás až tolik nezajímá.
(Podotýkám, že pokud mám do budoucna obavy z konfliktu, co nás ovlivní ve velkém, za agresora vnímám Čínu, jelikož její životní prostor jí bude jednoho dne malý.)
V předvolebním období (nebo volebním, pojmenování nechám na vás) je však válka na našem území hlavním tématem. Na interpretaci tohoto tématu rovněž můžete sledovat, že jiná témata nejsou pro politiky až tolik důležitá. Zapomínají nám ovšem dodat, že hlavní téma je aktuální pouze dočasně, a věřím, že po zveřejnění volebních výsledků jeho důležitost brzy pomine.
Hrdinný plamenný duch chladne rychle a politici zřejmě některé výroky omezí. Příkladem je pan JUDr. Jiří Pospíšil, kandidát za stranu Stolu, který sice dokazuje svými příspěvky na sociálních sítích bojového ducha, ovšem nevěda nedávno že je natáčen při hádce s občankou, přizná namísto statečné obrany své země emigraci. Zřejmě podle hesla: Kdo uteče, vyhraje.
Matematicky si válku s Ruskem neumím představit. Ptal jsem se některých internetových diskutérů, jak Rusko na Evropu zaútočí. Podotkl jsem, že linie od severu k jihu by měla délku cca 1800 kilometrů, na jejíž pokrytí je potřeba minimálně dva miliony vojáků. Internetoví vojáci mi odpověděli, že takto ale válka vedena nebude a Rusko nejprve zaútočí na Polsko jako Němci v roce 1939. Na moji poznámku, jestli opravdu budou ostatní členské země NATO čekat, jak konflikt s Polskem dopadne, mi diskutéři odpověděli, že nejspíš ano. Dál jsem na nic neptal.
Ať se vám moje odpověď bude líbit, nebo ne – Rus velkou válku nechce. (Navíc na ni nemá prostředky.) Již před třemi lety jsem psal, že konflikt na Ukrajině je vyřizování starých účtů, plus ukázka Ruska Evropě, že nechce do své země od západní Evropy jakékoli vměšování.
Nedivím se ze dvou důvodů. Za prvé Rusko je země svou řekněme kulturní vymezeností zcela odlišná než ta naše. Je to jiná Evropa, než jakou známe (plus Asie, kterou neznáme vůbec). Rusko má svůj svět a svá pravidla a nechce v nich žádnou změnu – zvláště pokud vidí, jak změna v konečném svém pojmenování „Západní demokracie“ vypadá.
Rusko slyšitelně, a hlavně bolestivě vzkazuje: „Nechte nás být. Ať vás ani nenapadne hrát si u nás na policajty morálky a předhazovat nám, co máme a co ne. My si to uděláme po svém. Sami si určíme, co ze západní kultury chceme, a nikdo nám nebude diktovat, že musíme brát vše za každou cenu. Nechejte už těch hloupostí.“
A za druhé? Vidím, jak situace s modernizací lidského ducha vypadá u nás. Demokracie a vize svobody zaplacená společně s bonusovým účtem toho, co musím, i když to nechci. Něco jako když si mám koupit kilo banánů, ale můžu si je vzít jenom když si k nim vezmu navíc i broskve.
Před lety Ukrajina udělala politickou chybu, že se chtěla vymezit. Respektive chtěli se za Ukrajinu vymezit její politici, kterým tento nápad dost možná pouze někdo podstrčil. Nebýt toho Ukrajina mohla být mostem. Z jeho postavení by měly prospěch nejen obě světové evropské strany, a nejvíc ona, protože by díky němu královsky vydělávala a určovala rytmus vlastní politiky. Pravděpodobně i rytmus politiky Východní a současně Západní Evropy.
Chyba se však stala a nedá se vzít zpět – a za chybu se platí. V tomto případě za ní budeme platit mnozí z nás.
A ta válka? Nic neroste do nebe a jednou skončí. Nejspíš skončí zvláštní remízou, o níž jsem před lety napsal, že Rusko v ní možná nevyhraje, ale určitě neprohraje. Navíc přemýšlím, jaký nový nepřítel z jejího konce vzejde. Jak jsem psal, ve světě vždy je nebo se chystá konflikt další – a právě další konflikty začínají konci předešlých konfliktů.
Na tu velkou válku, o níž nám někteří politici mluví, pořád nedozrál čas. Jednou bude, ale nejspíš nebude vypadat, jak si války většina z vás nyní představuje. Před válkou bývá krize. Opravdová krize, při níž jsou lidi opravdu na dně. A to ještě nejsme, i když si někteří myslí, že již ano.
Politici však o krizi mluvit nechtějí. Krize není volebním tahákem. Válka je kdykoli a v každém případě obzvláště silný tahoun čehokoli a válkou se dá rovněž lidem nejjednodušeji vládnout. Krize takovou sílu na vládnutí nemá. Navíc za krizi by vás někdo mohl soudit, že je vaší vinou, ale za cizí válku ne.
Válka následující volby rozhodne, třebaže kampaň s ní není po dramaturgické stránce dokonalá. To však nevadí. Strašákem je dostačujícím a nějaké logické počty co kdy jak a proč zajímají málokoho. Důležité jsou volby. Až pak uvidíte.
PS: Pro klid některých duší. Ano, vím, že ve válce umírají lidé. Muži, ženy, a hlavně děti. To mi vadí nejvíc. Dokonce jsem jako jeden z prvních příspěvků na válku napsal, že umírají ukrajinské stejně jako ruské. Diskutéři mi napsali, že jsem prokremelská krysa, neboť se mi nelíbí umírání těch ruských. V té chvíli jsem pochopil, že lidskost některých diskutérů nemá hranice.
