Článek
Já mám nadání pouze v omezené míře, ale i tak se pro jistotu vyhýbám horským hotelům v zimě a lidem bydlících v karavanech. Také když jsem se před lety dozvěděl v hotelu Slovan v Jeseníkách, že budu přes noc v hotelu sám, raději jsem na noc zabarikádoval dveře a pro jistotu u okna hlídal straku, která měla na stromě před oknem hnízdo. Dobře, nebyl to havran, který by cosi zlověstného mohl svým krákajícím „Nikdy víc! Nikdy víc!“ předvídat, ale i tak mě zaráželo, že se straka celou noc na mě upřeně dívala svýma černýma očima a dokola opakovala „To je hňup! To je hňup!“
Tenhle částečný dar mi také o Velikonočním pondělí řekl, že kávu, kterou jsem si koupil na Karlově náměstí, když jsem šel odpoledne střídat, do tramvaje nedonesu. Nevěděl jsem přesně proč. Možná upadnu a rozleju ji, možná mi ji někdo ukradne, možná se sebere a odejde sama, avšak buď jak buď, i když kávy bylo skoro půl litru, neměla podle mé vize kabinu linky 17 nikdy spatřit.
Došel jsem na Palackého náměstí, držel kávu pevně, aby neutekla, a rozhlížel se okolo, kolik bude na směně opilců, protože bylo Velikonoční pondělí a už na pohled si hodně budoucích vážených klientů vykoledovalo slušnou opici. Sednul jsem si na lavičku na zastávce a kávu dal těsně k ní a věřil, že v malém prostoru mezi lavičkou a reklamou na stěně přístřešku je káva v bezpečí. Nebyla, a ta káva o tom určitě věděla.
V zastávce zastavila linka sedmnáct a ze dveří vypadl Opilec. Opravdu vypadl. Ne že vystoupil, jak se říká spořádaně. Vypadl, jako kdysi vypadl kolega z okna výpravny, když se chtěl podívat, proč na dvacáté sedmé koleji pořád zvoní tramvaj. Kolej a tramvaj na dvacáté sedmé koleji nakonec i uviděl, ale to ho už dění v depu tolik nezajímalo, protože ležel v rozryté hlíně, kam se někdo chystal už brzy zasadit květiny, aniž by tušil, že tam někdo dřív zasadí tramvajáka. Opilec vypadl a měl rychlost, jako by ho v tramvaji nakoply schody.
Ještě vsuvka, proč píšu Opilec s velkým 0. Ne že by existovala země či stát jménem Opilicie. Alespoň ne na mapách. To jenom my Češi volíme opatrnější pojmenování a volíme jiná než ta pravá, a to z jednoduchého důvodu, abychom třeba někoho neurazili. My se totiž bojíme, že někoho urazíme. My Češi se však bojíme rádi. Dokonce je bání se taková naše velká záliba a mnozí si i myslí, že když se bojí, tak to má budoucnost. A jak víme, kdo má budoucnost, nemusí se o nic a ničeho bát.
Opilec vypadl z tramvaje a jako kulečníková koule zahraná od mistra do díry v rohu se přesně trefil mezi lavičku a stěnu přístřešku a moji kávu nakopl. Nakopl ji natolik dobře, že se trefil do mezery v zábradlí a skóroval projíždějící auto. Já nejásal. Žádný tramvaják nejásá, když mu vylijete kávu. Ne proto, že by to byla poslední káva na světě, ale že je to káva, s níž už byl na střídacím bodě, tudíž brzy střídá a nemůže si jenom tak dojít pro jinou. Důvody pro nevystřídání linky jsou různé, třeba i ten, že na střídání vůbec nepřijdete, ale vysvětlovat po telefonu, že nevystřídáte, jelikož sháníte kávu, rozhodně výpravčího či dispečera nedojme a o důvodu absence nepřesvědčí.
Přišel jsem o kávu. Přišel jsem o kávu v den, kdy ji bylo těžké kvůli zavíracímu dni ve svátek vůbec sehnat, a nemyslitelné ji vůbec shánět po konečných (myslím slušnou kávu, ne vývar z bukvic v automatech). Opilec moje rozezlení nechápal. Na jeho obhajobu uvádím, že se omlouval a mával peněženkou řka něco o zaplacení. Byť s dobrým úmyslem nijak v ten moment nechápal škodu, jakou způsobil. Přiznejme si pravou podstatu věci. Škoda se rovnala, jako by feťákovi před plánovaným dlouhým tripem spláchnul omylem všechen materiál do záchodu a pak se zmínil o omluvě a finanční kompenzaci.
Nechtěl jsem omluvu, nechtěl jsem peníze, chtěl jsem kávu. Tomu však nerozuměl.
Jestli jste na Velikonoční pondělí jeli linkou 17 a měli pocit, že jízda v ní je způsobem jízdy nemastná neslaná, tak se tak už trochu známe. Pokud vás během cestování překvapil řidič, který občas opustil kabinu, lezl po čtyřech po stropě jako posedlý démonem a citoval z nikdy neexistující básně baladu o tramvaji, která si vzala za manžela autobus, ale jízdní řád jim nedovolil mít malé, viděli jste, kam řidiče dostane absťák.
Na závěr vzkaz všem. Nevylévejte řidičům tramvají jejich kávu. Taky necestujte ve voze opilí – sami teď vidíte, kam to vede. Nevěřte také tomu, že omluva všechno spraví. Jak se říká, omluva je jako jistý otvor na lidském těle, neboť každý nějaký má. Jestliže chcete příjemnou a profesionální dopravu, a já vím, že chcete, ukažte i vy, jací jste profesionální vážení klienti.
Takhle: Když uvidíte tramvajáka a v jeho blízkosti cokoli, co by v sobě mohlo mít kávu, nijak se k němu raději nepřibližujte.
