Černobílý svět v jeho nejkrásnějších barvách

Pryč jsou doby, kdy jsme si mysleli, že když už je kolem skoro všechno špatně, tak pořád lze najít oporu v rodině, neboť ta je svatá a nedotknutelná.

Slyšel jsem mnoho smutných příběhů, ve kterých se rodinní příslušníci dokázali rozhádat skoro do krve na základě odlišného politického názoru – příběhů a výpovědí, kdy se členové rodiny kvůli něčemu takovému dokázali spolu nebavit roky, či se nebavit už vůbec. Pokud něco takového ve své rodině nemáte, gratulujte si.

Tohle je však pouze špička ledovce, co má v celkovém měřítku obludnou podobu nedorozumění a neschopnosti naslouchat, a hlavně čas od času přiznat vlastní chybu.

Rozdělení společnosti v naší republice je patrné už několik let. Celkem snadno jsme se nechali okolními vlivy rozdělit na dvě poloviny – nebo by mnozí byli rádi, aby to skutečně byly pouze dvě poloviny, a ne tři čtvrtiny či dokonce snad čtyři čtvrtky. Je to dáno naší povahou, že máme rádi mezi sebou jasno a neradi nějaké zbytečné komplikace v podobě nedorozumění.

K rozdělení se před několika měsíci přidalo i označení. Všichni určitě znáte pojmenování jako dezolát či chcimír, obdobně jako spojení „volič pětikolky“ či „fialový hnus.

Dle psychologického výkladu je takové pojmenování dalším krokem k hlubší nenávisti mezi stranami. Dalším krok se uskuteční poté, co jedna z těch stran získá větší politickou moc a začne ty druhé potírat. Doufám, že tohle se u nás nestane, ale kdyby chtěl někdo nahlédnout do téhle problematiky a možného vývoje, doporučuji knihu Karla Čapka Válka s mloky.

My jsme zatím u posměšných urážek, které jsou žel mnohými vnímány jako zcela správné a ukazující podstatu druhé skupiny v její negativní poloze. Netřeba snad ani zmiňovat, že s myšlenkou demokracie nemá toto cokoli společného, třebaže se s ní obě skupiny ohánějí, jak jenom mohou.

Rovnice je v obou táborech naprosto stejná – pokud si dotyčný nemyslí to co já, je automaticky ten druhý. Nic mezi tím.

Já se touto rovnicí dostávám do nepříjemných situací, neboť se nepovažuji ani za člena jednoho tábora. Dostal jsem sice označení prokremelský šašek, a to za větu, že během války umírají děti na obou stranách, ale pochybuji, že něco takového myslel onen člověk vážně. Pokud ano, nemohl být při smyslech – ačkoli uznávám, že vztek a rozčilení do téhle doby, zvláště v posledních měsících patří.

Lidé mají strach – a vztek je jeho zcela přirozená ventilace. Mají strach z budoucnosti, která je najednou nejistá daleko víc, než jak bývá u budoucnosti běžné. Jedna strana politického spektra a díky tomu i média poslední dva měsíce chrlí vyjádření a zprávy o nich, že válka, ta věc, o které jsme se učili ve školách a koukali ve filmech, je vlastně už mezi námi a nikdo se jí už nemůže bránit, protože jsme takřka v ní. Druhá část a média s nimi nejsou ve svých vyjádřeních tak přísná a spíš vybízejí ke klidu a částečnou distanci od konfliktu, do něhož se nemáme míchat, protože může být kvůli něčemu jinému, než jak nám říká jiná strana.

Pokud jste čtenářem, který právě teď nijak nezareagoval ani na jedno souvětí ohledně popisu strany a nemáte chuť té druhé napsat něco ostřejšího, máte můj obdiv. Jste totiž přesně ve středu, a pravděpodobně jste i natolik na výši, že mezi dvěma stranami vnímáte svoji střední cestu.

Ale zpět ke dvěma stranám a k lidem v nich. Osobně věřím, že v každé se najdou slušní a moudří lidé, stejně jako se v nich najdou pitomci, hulváti a tlučhubové.

Nejde tak o zdravě naštvané jedince s pevným názorem, ale, jak jsme si řekli, o ustrašené lidi, kteří neví, kam události povedou, a tak jsou jednoduše hrubí a drzí.

Pokud chcete důkaz, jak mnozí chtějí, protože se bojí věci zkoumat za sebe, doporučuji síť twitter, protože ta je opravdovou studnicí na ukázku zvláštních charakterů a kam až můžou ve svém strachu zajít.

Musíte počítat s tím, že zcela normálním jevem při komunikaci je nadávání. Někdy opravdu sprosté. Tak sprosté, že je za hranicí. Takoví lidé většinou vystupují pod smyšlenými jmény, mnohokrát i ve druhém, případně čtvrtém, pátém a tak dál pohlaví. Nesmí vás rozhodit ani obrázek, který u svého nicku mají.

Chtěl jsem zde ukázat, jak vypadá taková hodně drsná debata mezi účastníky dvou stran, ale pochopil jsem, že něco, byť z reality, se do článku skutečně nehodí. Zvolil jsem proto jiný příklad, který nebyl tak drsný.

Slečna, nebo paní, které říkám pracovně Princezna Beneška, se mnou rozjela debatu na téma chybějícího penicilinu na trhu, ale brzy se diskuze stočila na paralen a jeho druhy, které koupíte pouze na občanku.

Jistě si všimnete toho krásného oslovení, které se slečně či paní líbilo. Představuju si, jestli by byla taková i v reálu a přišla třeba do řeznictví a pak na dotaz, co si ráčí přát, řezníkovi, jehož vidí poprvé v životě, řekla:

„No dvacet deka šunkovýho, ty idiote!“

Slečna, či paní nechtěla uvěřit, že některé druhy paralenu lze skutečně koupit jen s občankou a v omezeném množství, a tak udělala, co dělá v ten moment většina, když vám nechce věřit, a to:

Je to ten lepší případ, protože někteří v tento moment na místo důkazu rovnou napíšou, že vás budou žalovat. Už neupřesní sice za co, ale přidají k tomu, že se ještě budete divit.

Princezně Benešce jsem poslal odkaz na určitý zákon, avšak výsledkem nebyla omluva z její strany, jak si mnozí optimisté myslíte, ale ani další nadávky. V této chvíli, kdy dotyčný dotyčná ví, že už toho moc neudělá, udělá tu poslední věc, jakou udělat může:

Sociální sítě nás měly spojit, a my jsme tu myšlenku obrátili proti sobě. Najdou se mezi uživateli milí a slušní lidé, to zase ano, a myslím si, že jich je většina ale svět je teď tak zařízen, že větší pozornost si zaslouží ta nejsprostší a nejuřvanější menšina. Slušná většina má tu nevýhodu, že není slyšet.

Díky sociálním sítím, a zvláště twitteru, který na rozdíl od jiných sítí, co se nadávek a vulgarit týče, není správci sledován, si někteří z nás vytváří nebezpečné zvyky, jejichž základem je tamější skutečnost, že všechno se dá vyřešit nadávkami a zablokováním. Každým dalším takovým komentářem nebo příspěvkem se ztrácí realita dialogů a diskuzí mezi skutečnými lidmi a nahrazují je estrádní frašky, v nichž ani tak nejde o to, kdo má pravdu, ale kdo druhého víc vytočí. Není pak nic divného, že takové frašky se pak dějí i ve skutečném světě mimo klávesnice.

I tak si já ale myslím, že nejsme rozdělení na dvě části, a třebaže se o to hodně lidí snaží, abychom byli (a někteří jsou lidé hledající své místo v politice), pořád je dle mého kolem nás mnoho lidí, kteří nepatří ani na jednu stranu a přiřazení na tu či onu stranu si nezaslouží.

Copak já, já jsem v pohodě. Jelikož se vyjadřuji slušně, jsem dle některých dezolát jak prase, a dle jiných zase Fialova štětka. Je to tím, že i já jsem ve středu – a taky bych teď rád odpověděl na včerejší otázku jednoho z jedné strany (ne, nechoval se hezky), o které světové straně si myslím, že bychom se jí měli bát víc.

Odpovídám – je jedině na nás, abychom se nebáli ani jedné.

To je záležitost, o níž by měly přemýšlet obě strany. Sice by jim uvědomění si téhle možnosti vzalo jinou možnost někomu anonymně nadávat a ukazovat, že jeho výchova nestála za moc, ale na druhou stranu by se nám zase ulevilo, protože bychom se už nemuseli navzájem blokovat.

Jelikož pokud se naučíme všechno řešit blokováním, dalším stupněm bude, že věci začneme řešit mazáním.

A třeba ne jenom v internetovém prostoru.