Článek
Můj názor zní složitě, ale jak pochopíte, je jednoduchý, a hlavně v dnešní době zcela běžný a dlouhodobě společensky zaběhlý.
Dříve se říkalo: „Řekni mi, co čteš, a já ti povím, kdo jsi.“
Jedná se o anglické přísloví, ale moudro je připisováno i prezidentu Masarykovi. Pan Jan Werich jej trochu popravil a říkal:
„Řekni mi, co čteš, abych věděl, o čem si nemáme povídat.“
S opravami se to má vždycky tak, že jsou trefné době, aniž by byly té době poplatné – tedy někdy.
Dneska by se proto mohlo říci:
„Řekni mi, co si myslíš, a já ti řeknu, jestli ti vynadám.“
Dnešek je o názoru víc než kdy jindy
Možná i vám se stalo, že jste se potkali s neznámým člověkem, a jelikož ještě nejste společensky izolovaní, dali jste se s ním do řeči a pocítili, že onen člověk je vám sympatický. Dokonce jste sami sebe pochválili, že dokážete komunikovat s někým natolik osvíceným, že jste jím zaujatí – čímž sami sobě dokazujete, že jste v dnešní složité době stále demokraty, kteří přijímají i „jiné“ názory.
To vše ovšem pouze do chvíle, než dotyčný řekne něco, s čím se skutečně vnitřně neztotožníte, nebo s tím přímo nesouhlasíte. V té chvíli již demokraty nejste, a naopak se stáváte člověkem bližším tomu skutečně dnešnímu.
Pozoruji delší dobu, jak je dnešní doba na názory černobílá. Vytratila se názorová pestrost, touha po opravdové diskuzi – a co je hlavní, zcela se ztratila možnost, že by někdo neměl v diskuzi pravdu pravdu.
Absence nesprávného názoru – názoru, který není pravdivý, třebaže jej interpret považuje za pravdivý a pro debatu klíčový – je koncem pro jakoukoli možnost si v diskuzích rozumět.
Dnešní doba je o vítězích. Zcela ignoruje možnost prohry, a prohru dokonce považuje za něco škodlivého a nepřijatelného. Prohra je považována za formu, jak někoho poškodit nebo ponížit.
Věřím, že kdyby existovala ještě o něco větší moc, než teď vládne světem, tak budou změněna pravidla i pro sportovní utkání a nebude v nich žádný vítěz. Při každé ceremonii se prohlásí za vítěze všichni, a všichni tak budou spokojeni.
Zažil jsem mnoho dětských školních olympiád a táborových olympiád, a to i v minulém režimu – a vždycky jedno na nich bylo totožné, a to heslo, že není důležité zvítězit, ale zúčastnit se.
Všichni však víme, jak chutná sladká chuť vítězství, která je kořeněná masáží ega, díky níž ego naroste do obludných rozměrů a zcela vytlačí ze svého okolí soudnost a chápání druhých.
Krásně je to vidět na soutěžích Miss čehokoli při vyhlašování vítězky, která po oznámení svého jména uroní slzičku a až dojemně obejme „tu druhou“, přičemž na jejím obličeji i pod nánosy make-upu uvidíte výraz oznamující jednoduché sdělení: „Všechny jsem vás dostala, vy mrchy!“
Prohra je však pro život potřeba (a není ostudná). Stejně tak je pro život potřeba možnost zmýlení se. Pokud se budeme snažit mít stále pravdu a mít pravdu za každých okolností, zcela tím postupně vymažeme význam pravdy samotné. Stane se z ní pouhá věta, která nebude mít žádnou významovou hodnotu. Z informace o pravdě se stane pouhá informující zpráva, o níž si každý bude myslet, že byla řečena, protože se očekávala, aniž by musela být pravdou.
Z filozofického hlediska by se mohlo i stát, že ve světě bez možnosti nepravdy se v pravdě začne nacházet lež.
Ale tak daleko ještě ve společnosti nejsme a vyřčené informace od jiných lidí pro nás mají zatím význam v hodnotě, kolik sympatií dotyčnému za ně poskytneme. Jak jsem již zmínil, naše doba je na názory černobílá, tudíž máte ve výsledku pouze dvě možnosti. Buď se vám dotyčný zamlouvá, neboť má názor totožný s vaším – nebo má názor opačný a je pro vás názorem nepřijatelným.
Častokrát bývám svědkem, jak se baví dva nebo více lidí, kteří zjišťují, že si začínají nerozumět, a místo aby zkusili najít v debatě kompromis, což by znamenalo ubrat ze svých názorů, raději se shodnou, že není potřeba v debatě pokračovat. Dohodnou se vlastně na remíze. Sice nijak podstatné, ale spokojení jsou oba.
Hospodské řeči a volební kampaně
Starší z vás budou pamatovat nepsané pravidlo o hospodě, že v ní se řeší jenom ženy nebo fotbal. Všechno ostatní je tabu.
Nešlo jenom o symbolismus, co do hospody patří, aby se lidi nehádali – a pokud ano, tak ne až do krve (ne vždy se to povedlo). Šlo o varování, neboť v době socialismu se některé názory lidmi sedícími v rohu a bedlivě naslouchajícími netolerovaly. Nejvíc ty, které vás napadaly po větším požití alkoholických nápojů. V té době doba byla stejná, jako když se Švejk v hospodě U Kalicha setkal s tajným policistou Bretschneiderem.
Časy se však změnily a s ním se změnila i hodnota povolených témat. I z takových jako jsou ženy a fotbal se staly důvody k rozepřím nekončících dobře. Vlastně z mnoha témat se stala témata konfliktní a jistě by následující odstavec byl hodně dlouhý, kdybych vyjmenovával všechna, která lidi rozdělují a není dobré o nich mluvit. Nejenom v hospodě, ale vůbec.
Často píšu, že lidé v těchto časech sice touží po klidu, ale stejnou měrou v duchu volají po konfliktu. Konflikt se v současnosti stal hlavním způsobem, jak lidé mezi sebou navazují kontakt. Na důkaz si třeba všimněte, jak jsou vedeny politické kampaně. Nejde v nich o to, co můžou strany udělat pro lidi, ale co jiné strany pro ně nedělají.
V kampaních napříč nejsilnějšími politickými stranami není rozdíl. Za zmínku stojí, že pan premiér slyšitelně ve svých rázných názorech přitlačil na pilu, a věřím, že ještě nedosáhl maxima. Volební kampaň bude ostrá, a nebál bych se slova hnusná. Opět nehledě na strany. Vše bude mít za následek, že přibude mezi obyčejnými lidmi témat, které je rozdělí, nebo naopak spojí, podle jiného moudra, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel.
Pan Nikdo
Jak je na tom však člověk, který nemá vyhraněný názor? Je pro druhé přítelem, či nepřítelem. Jak se k takovému člověku stavíte vy?
Dnešek jako by nepsaným zákonem velel, že člověk nějaký názor mít musí – a nejlépe s ohledem na druhé musí mít názor hlavně na konfliktní témata, aby byl podle něj snadněji zařaditelný.
Připomíná mi to vyprávění mé kamarádky, která se před lety vdala do USA a manžel jí oznámil, že si musí vybrat náboženství. Kamarádka se ptala proč. Manžel jí oznámil, že v USA je naprosto nemyslitelné, aby na otázku náboženství či víry oznámila, že žádné či žádnou nemá. Ateismus je zlý démon, jehož se Američané bojí. Manžel rovněž uklidnil, že nejde o to, aby skutečně věřila, ale aby jenom ostatním o své víře řekla.
Proto se nesmíte divit, že v USA je mnoho lidí, kteří svoji náboženskou příslušnost směřují k Řádu rytířů Jedi. (Pro neznalé to jsou Star Wars – a je to to samé, jako by se Češi hlásili ke kultu majora Zemana.)
Jelikož USA velmi rádi kopírujeme, neboť máme pocit, že je to správné je kopírovat – snažíme se transformovat pouze do společnosti se dvěma názory, nebo chcete-li stranami. Říká se jim Levice a Pravice, přičemž jejich název však skutečnosti neodpovídá, protože po přečtení programů stran netušíte, co strany směrem doleva nebo doprava ve skutečnosti vede.
(Pro příklad uvádím program Komunistické strany, v němž chybí cokoliv, co by z ní dělalo stranu proletariátu, která chce bojovat proti kapitalismu, náboženství, západním myšlenkám, a navíc chtěla všechny zrovnoprávnit. Z komunismu zbyl ve skutečnosti jenom ten název.)
Já si osobně myslím, že pokud jste člověkem, jehož názor dnes nesympatizuje ani s jedním hlavním směrem, jste svým způsobem osvícení, ačkoli s vysokou pravděpodobností vás za takové nikdo ze zmíněných dvou stran považovat nebude. Stanete se pro ně rebelem, který nemá řádný politický základ a dle nich s největší pravděpodobností nemáte daleko k anarchistům.
Podle mého je jiný názor než ten právě většinový potřeba. Přirozeně ne tedy ten, který jde úplně mimo stezky slušnosti a zdravého rozumu – třeba názor, že vše staré by mělo lehnout popelem a my vstát z popela, či že společnost kanibalů řeší současně problém potravy a přelidnění. Mluvím o názoru, který by mohl naši společnost pozvednout, více než pozvedávají dva současné většinové názory.
Nijak nepředpovídám, že by změna nastala rychle a do dalších voleb. Jak už jsem předesílal v jiných příspěvcích, nevidím rozdíl ve vítězství a následném vládnutí obou nejsilnějších stran nebo společenství, které pro volby vytvoří – a tím nemyslím přímo strany s určitým pojmenováním, ale opět strany s ne příliš kvalitním rozdělením na Levici a Pravici. Změny ve vládnutí v obou případech budou kosmetické, větší změny se v současné situaci (a krizi) nedočkáme. To bych spíš věřil, že se dočkáme nečekaných vládnoucích spojenectví. (Patřím mezi ty, kteří si pamatují Opoziční smlouvu mezi ČSSD a ODS.)
(Poznamenejte si v diářích datum patnáctý leden roku dva tisíce dvacet devět, to si můžeme o mých slovech promluvit. Pokud se nyní pletu, omyl přiznám – ale pravděpodobně mnohé přiznávat nebude z mé strany nutné.)
Ať se nám to líbí nebo ne – a spíš se to většině nelíbí, změnu k lepšímu většinou v sobě nosí ti, kteří se nepřidávají ke stranám kvůli sympatií k jiným lidem, a už vůbec ne, aby měli klid od lidí, kteří na ně dotírají, aby někam patřili. Važme si těch lidí, kteří si myslí něco jiného než názory opakované v hlavních proudech. Važme si jich, i když si někteří při jejich poslechu klepou na čelo a diví se, že nechtějí nikam patřit. Jejich neochota někam patřit jednou bude součástí i naší budoucnosti.
A to je právě všeobecný omyl. Oni patří. A daleko pevněji než mnozí z nás, kteří si myslí, co si myslí jenom proto, aby si někdo nemyslel, že si myslíme něco úplně jiného.
