Co se děje se sluchátky obětí dopravních nehod

Kolega přišel s vysvětlením, s nímž jsem souhlasil. Dle něj je jakákoli kampaň naprosto bezvýsledná, pokud v sobě neobsahuje humor.

Člověk uznává vážnost situace a její hodnoty či hranice, ale to vše pouze do míry a obsahu, která z něj dělá před jinými někoho, o kom se nemůže v danou chvíli říci, že je cynikem nebo prostým necitelným hlupákem. Ve skutečnosti si však většina z nás v humoru libuje, a to někdy přímo v černém nebo až zvráceném (záleží na úhlu pohledu). Máme drsnější humor a vtip rádi, aniž bychom se sami jeho rozměrem považovali za někoho zavrženíhodného, nebo dokonce úchylného.

Přítomnost humoru zvyšuje šanci, že se vám určitá věc může více dostat pod kůži. Sami víte, že reklamy s drsným humorem („maminko, až to budu natírat příště“ či „Bobika“) si pamatujete, zatímco jiné, kde vlastně nic zajímavého nebylo, vám z hlavy dávno vyšuměly. I když je pravda, že v případě „Bobika“ v čínské restauraci si málokdo pamatuje, co vlastně reklama anoncovala. Podívejte se znovu – překvapí vás.

My, tím myslím Dopravní podnik Praha, jsme v případě kampaní, dalo by se říci, úzkoprsí. Jako bychom měli strach, abychom se někoho nedotkli. Někoho – tím myslíme kohokoli. Před lety DP měl kampaň ohledně přednosti tramvají na přechodu a vznikla Zebra. Zvíře Zebra na zebře, chcete-li na přechodu.

Kampaň to byla milá, veselá s obrázky, ale postrádala, co by podobné informativní akce měly mít. Někdy se tomu říká tah na branku. Málokdo si v DP pamatuje, že původní záměr měl být o něco drsnější. Neříkám humorný – říkám drsnější.

V té době některé tramvaje typu KT8N2 (prosklené krabice, co nemají zadek, ale dva předky) měly v salonech (tak říkáme vnitřku tramvaje) televizní obrazovky, na nichž běžely reklamy a částečně informace o dopravě. Původní plán však zamýšlel na obrazovkách ukazovat záběry z mimořádných událostí (nehody) střetů chodců s tramvají.

Proti tomuto záměru se postavilo několik hlasů, které tvrdily, že ukazování takových obrázků je neetické. Jiné hlasy tvrdily, že obrázky se nijak neliší od těch, jaké jsou vidění na internetu jako doprovodné k některým reportážím. Další argument proti byla možnost, že obrázky by viděly děti – odpověď zněla, že podobné obrázky vidí v některých počítačových hrách, plus opět na fotkách u některých reportáží. Přesto se ke kampani množily další hlasy, že by děti a dospělí mohli mít z obrázků reality traumata.

Tak vznikla pouze Zebra na zebře. Milá, usměvavá, nekonfliktní – ale také v mnohém nicneříkající. Zebra sice varovala před přechodem, ale wow efekt třeba nad obrázkem její rozpláclé podoby se nekonal.

(Tím nemyslím, že by byla nějak drsně rozjetá, až odporná – ale mohla být v názorné podobě trochu placatější a mít kopýtko nahoru a u tlamy bublinku, která by říkala, že to není pohoda být plochá na zebře.)

Není ničím novým poukazovat na problémy spojené s nošením sluchátek na veřejnosti. Takové nošení je sice módní (ne moderní, pouze módní), dle mnohých reklam dokonce sexy a k dokonalosti sebe sama nutné, avšak i nebezpečné, pokud jste blízko frekventovaných silnic a kašlete na základní dopravní předpisy a taky vlastní inteligenci.

Napadá mě kampaň. Mohl bych k ní i vytvořit obrázky – pomocí AI žádný problém – ale psaný popis má rovněž své kouzlo a já se budu snažit psát přijatelně, abych neporušoval etické kodexy autora.

Obrázek: Vedle kolejí sluchátka. Pecky, nebo ta velká přes hlavu. Pro efekt cosi červeného, lesklého, něco jako šplíchanec. V záběru kousek spodku tramvaje a velkého kola. A slogan:

Stoprocentní potlačení hluku může stoprocentně potlačit vaši budoucnost!

Jiný obrázek. Někdo v mikině, ruce v kapsách, na zádech batoh. Mikina má kapuci. Namísto obličeje je zakrytá kapucí lebka kostlivce, která má v dírkách namísto uší sluchátka. Postava vchází před rozjetou tramvaj. A slogan:

Tvůj jedinečný svět může mít i jedinečný konec.

Dalo by se toho vymyslet přirozeně víc, tohle je pouhá ochutnávka. Ale napadlo mě něco jiného. Popsat vám, co pocítíte při a po nárazu tramvají. Nejde o pouhou fabulaci představ, nýbrž o výsledek rozebírání situace s těmi, kteří ji prožili a s nimiž jsem ji později řešil (nejsem jenom tramvaják, jak na to mnozí zapomínají, zvláště v diskuzích - bavím se s lidmi i o jejich starostech a bolestech, ne jenom o dopravě :-)).

Náhlý náraz nejméně šestnácti tunovou silou vám v prvním momentu doslova rozmaže vše kolem vás. Oči na podobný rychlý pohyb nebudou připravené – ne jako když jste na horské dráze a mozek ví, že něco takového přijde. Není nic neobvyklého, že se obětem slije okolí do jediné barevné šmouhy, která je světlejší, než ve skutečnosti osvětlení místa je, a v mnoha popisech jako by šmouha v krátkém okamžiku dokonce zazářila.

Varianta, co dál, záleží, jestli ztratíte vědomí. Pokud ano, jste na tom mnohem lépe než v případě, že jej neztratíte. Při ztrátě vědomí a jeho pozdějším nabytí jste už nadopovaní léky, případně máte za sebou hodiny umělého spánku. Tělo vás bolí, ale bolest přichází o něco milosrdněji než ve stavu, že do bezvědomí neupadnete.

Dle výpovědí (a popisuju onu část, která se víceméně shoduje) přijdou dva stupně bolestivých vjemů. První ostrá bolest se podobá přímému zásahu plamenů nebo kyseliny. Projede vámi a uvnitř těla ucítíte zvláštní pnutí, jako by se bolest hodlala roztrhnout do stran. Mnoho lidí mí říkalo, že měli pocit, jako by se jim tělo rozdělilo do částí a ty spojovala bolest jako na tenkých pomyslných nitkách.

Představte si tu bolest – něco vás bolí na více místech a rozvětvenou bolest navíc spojuje jiná bolest. Slyšel jsem přirovnání, že jde o bolest, jako kdyby vám dělali něco s hemeroidy přes zuby.

Pocit roztříštěné bolesti trvá ve skutečnosti několik vteřin, jelikož pak se změní. Pocit o délce ke změně je přirozeně individuální, ale není dlouhý. Ostrá bolest ztupí a kolem zranění se tvoří otoky. Samozřejmě záleží, jak a kam a čím a na co dopadnete. Taky můžete mít místo popsaných pocitů úplně jiný, a to ten, že se vám špatně dýchá, a to proto, že vám na hrudníku zastavilo tramvajové kolo.

Tupá bolest se rozvíjí po těle a ve většině případů upadáte do šoku. Slyšel jsem vyjádření, že v tomto stavu vás tahle bolest paradoxně od té prvotní uklidňuje. V mnohých případech máte pocit, že se až tak s vámi neděje, a chcete se dokonce zvednout. To jsou přesně stavy, když vidíte zraněného a on se hýbe a škube a vy ho držíte a uklidňujete, přičemž on vám vysvětluje, že někam musí a že ho máte pustit.

Co se s vámi děje psychicky? V mnohých případech voláte mámu. To jsem viděl a slyšel na vlastní oči a uši na chirurgii ve Vysočanech. Přivezli muže po nehodě, padesát let, zlomeniny, tržné rány, zřejmě ihned nutná operace. Léky na utišení už pracovaly (trpět vás nenechají), ale pán si vzpomněl na dětství, brečel a volal maminku, aby mu pomohla. Sestra říkala, že mu pomůže – věděla, že za chvíli usne.

Mozek se brání bolesti a snaží se vyvolat řekněme „odlehčující“ pocity. Vlastně se brání realitě a bolesti v ní. Volání maminky není ničím zvláštním – a je to stejné, jako že ji volá někdo, kdo čelí jinému strachu nebo bolesti, byť ne v té chvíli fyzické (třeba voják v poli pod palbou).

Zranění popisovali i možnost euforických pocitů, což není ničím zvláštní koktejl chemických reakcí v mozku, který dělá co může, aby vás udržel při životě. Rovnou pro některé experimentátory oznamuji, že k takovým pocitům stačí rum, a není třeba pro jejich poznání skákat pod tramvaj.

Možná stále očekáváte, kdy začnu s těmi vtipy a vy se budete za břicho popadat, přičemž si odnesete i cenná poučení. Je mi líto – žádný humor nebude, protože v tomhle případě není na místě.

V úvodu psaní jsem sice přemýšlel o rozepsání možnosti, že sluchátka obětí nehod si řidiči odnášejí a dávají je do tajné části muzea MHD ve Střešovicích – nebo že je draze prodávají v internetových aukcích sběratelům žijících fascinací všeho spojeného s násilím a bolestí. (Zažil jsem podivného člověka, který mě na konečné žádal, jestli si nemůže lehnout pod tramvaj, ocáknout se rudou barvou z lahvičky a já že bych ho vyfotil). Jenže při nehodě se zraněním nikdy nic vtipného není a nic ani nenajdete – a to ani na jedné straně zúčastněných.

Nikdo nemůže předem tvrdit, jak se napoprvé zachová, když se stane přímým svědkem mimořádné události, a to ve střetu s chodcem. Každý by se měl snažit pomoci a nečekat, že jediný, kdo se bude starat, je řidič. I on může být v šoku a zažívat něco, co si nepředstavoval ani v nejhorších snech.

Hodí se znovu poznamenat, co všichni už víme – nekoukejte, vůbec nefoťte, a pokud už někdo nepomáhá, snažte se pomoci vy sami. V žádném případě, prosím, jenom tak nezírejte. Situace bude už tak napjatá, tak ji nezhoršujte. Hlavně ne komentáři a rychlými soudy, za co kdo mohl.

A pokud už musíte nosit sluchátka, pamatujte si, že náraz tramvají, ale i autem, nebo kolem či koloběžkou, není opravdu nic moc a bolí to. Pokud zůstanete naživu. Ha, humor.