Článek
Připomínáme si začátek konfliktu. Připomínáme si začátek konfliktu, který se pro nás některé stal důležitějším konfliktem než jiné, stejně konfliktní a nesmyslné. Připomínáme si začátek konfliktu, jehož počátek pro mě osobně není až tak zřejmý jako pro jiné.
Připomínáme si počátek zvláštního rozdělení lidí. Připomínáme si počátky naší války, diskuzní, války v nichž se mnozí prezentovali jako spasitelé světa, přičemž druhé obviňovali za jeho záhubu, a to samé se dělo naopak – a to jenom proto, aby se ti lidé pak sešli v jedné hospodě a dívali se společně na hokej a říkali si, jaký to hezký život vedou.
Připomínáme si solidaritu lidí, kterým nebyli osudy jiných lidí lhostejné – ale s tím si připomínáme hořkou pravdu, v níž se dozvídáme o vynaložených a darovaných prostředcích končících v rukou oligarchů a politiků. Připomínáme si akce na podporu dalšího darování a připomínáme si i další zprávy o odkloněných tocích peněz končících v tomto případě ne pejorativně myšleno, nýbrž zcela trefně v „toaletě“.
Připomínáme si počátky dalšího rozdělení naší společnosti, společnosti, jejíž jedna část mluví o nutné solidaritě a potřebě se uskromnit, zatímco druhá hlásá o důkazech používání dvojího metru a zbytečného ponižování se před hosty. Připomínáme si další diskuze lidí a připomínáme si doby, ve kterých nebylo možné vyjádřit se všemi slovy, které by člověk k vyjádření potřeboval, aniž by tušil, že za několik měsíců doba povolí a za určité názory již nebude tolik jinými osočován.
Připomínáme si počátky politických bitev. Připomínáme si vzletná slova politiků mnoha zemí, kteří zapomínali na svou zem a vrhli se s vervou sobě vlastní do rovněž vlastních bojů, v nichž pro obyčejné lidi od nich už nebylo místo. Připomínáme si politiky, kteří v očích svých lidí zklamali a lidi jim zklamání dali najevo – a připomínáme si i počátky jiných válek, ve kterých se poražení s porážkou nesmířili a bojují dál, třebaže nevědí, jak by takový boj měl skončit.
Připomínáme si i počátek smluv, které z konfliktu vzešly a ještě vzejdou. Připomínáme si nespravedlnosti na běžných lidech nehledě na stát a území. Připomínáme si počátky zmatků, s kým se přátelíme, s kým už ne, a s kým jenom, když je to potřeba, nebo nám to někdo jiný přikáže, či dovolí.
Připomínáme si připomínání, neboť právě připomínání se pro některé stalo dogmatem a nemohou bez něj žít, nebo se bojí bez něj žít, aby se náhle neukázalo, že žít jinak je někdy lepší – a že jsou lidi raději, když mohou žít jinak. Třeba beze strachu, bez vyhrožování, bez věčného utahování šroubů maticemi naraženými do myslí a představ obyčejných lidí o spokojeném životě.
Tohle všechno si dneska připomínáme – a teprve po tom všem si připomene ty mrtvé a ty zmrzačené a ty zničené tam někde daleko – a pak s nimi i ty mrtvé a zmrzačené a zničené úplně jinde, a přesto těm prvním tak blízko. Jsou všude tam a bude jich víc. Bude jich víc, protože lidé chtějí, aby jich víc bylo. Ale může ty budoucí mrtvé, zmrzačené a zničené těšit, pokud toho pocitu budou schopni, že si je jednoho dne zase připomeneme.
