Článek
Nebo jahodové mléko v půllitrovém pytlíku, Vitacit lízaný z dlaně, a jelikož jsem masožravý, tak opečený salám v housce ve stánku na parkovišti taxíků na náměstí Lidových milicí, které stálo co je dneska Galerie Fénix.
Kapesné jsem dostával pravidelně v podobě drobných, které tenkrát na nákupy stačily, ale ne nikdy tak, abych ke konci měsíce už nekoukal kolem, jestli někomu nevypadla koruna, nebo dvě. Jiní moji vrstevníci nedostatek peněz řešili radikálnějším způsobem. Chodili do potravin (osobně jsem akci viděl na Harfě v potravinách na rohu dnešní Českomoravské a ulice Na Harfě), prošli prodejnou až ke kase, tam si vybrali lízátko za dvacet halířů nebo větší za padesátník – a když měli zaplatili, náhle upadli, jako by jim něco podrazilo nohy. Nebo si jenom začali zavazovat tkaničku. Tkaničku si zavazoval i spolužák, který chodil ven zásadně ve cvičkách, právě proto, aby se nemusel ohýbat. Teď však bylo ohnutí nutností.
Nevím, kdo na tuhle velkou „bankovní v potravinách“ loupež za bílého dne přišel, ale onen nápad byl až ďábelsky jednoduchý. Pod kasou ležely vypadlé mince, jak je pokladní třeba upustila nebo pro nás naprosto nepodstatným způsobem spadly dolů. Podstatné naopak bylo, že je pokladní až do zavíračky nezvedala, tudíž kolem páté večer se dole na podlaze válelo celé bohatství. Stačilo padnout co nejvíc k podlaze a doslova si nahrabat.
Ne vždy se loupež povedla, třebaže se někteří velice snažili a rychlostí hrabání připomínali rozvlněnou chobotnici. Nebezpečí hrozilo od zákazníků kolem. Ne všichni byli naladěni na loupežné vlně, a tak kamarády práskli a personál je mnohdy vyvedl z obchodu za ucho. Opakuji – vyvedli a za ucho. Udělat to dneska, rodiče dětí zažalují potraviny za násilné chování a očešou firmu jako hrušku. Tenkrát mohli kluci mluvit o štěstí, že se většinou nic neříkalo rodičům, protože to by navíc dostali pohlavky, na zadek a zaracha (aniž by šlo zažalovat rodiče za násilí).
Já ke „zločincům“ nepatřil. Na to jsem se moc bál svých rodičů. Já byl zlatokop. Zlatokop, co hledá, jak to jenom jde a bere za vděk vším, co přinese finance. Odnášení sběru nepočítám. Sbírání papírů patřilo k otročině. Neměl jsem známé po kanceláři jako rodiče spolužáka Filipa, který sběr v podobě velkých balíků odvážel na vozíku na pokračování a na můj mini balíček hleděl značně pohrdavě. Já se vrhnul na telefonní budky.
Opakuji, na budky, ne na telefonní přístroje, že bych je otevíral jako ve Vysočanech známý pan H., před nímž nebyl žádný telefonní přístroj v bezpečí. Budky ve velkém stály nejblíž na Harfě na křižovatce u hospody „Bratislavy“ a pak na Milicích u taxíků – osamocené všude kolem. Šlo o klasické červené dřevěné budky se žlutou střechou a s modrými, později červenými telefony na jednu korunu. (Existovali „vědci“, kteří dokázali telefon „hacknout“, že mohli volat zadarmo, ale já na ten fígl nikdy nepřišel).
Nezajímal mě však přístroj, nýbrž podlaha. Podlaha byla zlatý důl. Ne ta nová z gumy, ale starší, která byla ještě z dřevěného roštu. Málokdo totiž věděl, že rošt se dá snadno zvednout a pod ním je normální zem nebo dlažba, záleželo, kde budka stála. Nezřídka se totiž stávalo, že telefonujícímu mince, než ji dal do přístroje, spadla a propadla roštem, přičemž málokoho napadlo si ji jednoduše zvednutím roštu vzít zpět. Mě to napadlo velmi rychle. Čas od času jsem si obešel rajón a nastřádal dostatečné množství na koupi cukrovinek a jiných pochutin.
Zlatá trefa mě však čekala ve zcela jiné kategorii. Coby dítě jsem si chodil hrát na „smetiště“ – což byl malý park s pískovištěm v ulici U Harfy, který byl na místě vybombardovaného domu z náletu na Vysočany za druhé světové války. „Smetiště“ tomu říkala moje maminka, neboť na tom místě se scházeli v noci chuligáni a jistá skupina sem odhazovala odpadky. Nám odpadky nevadily, toulavé kočky a psi se o ně postarali. Přes koleje od hřiště stávala velká maringotka. Nikdy jsem neviděl, co je v ní, ale pod ní ležely časopisy kdo ví odkud a na stránkách jednoho z nich byla historické fotografie spoře oděné Mata Hari, která byla pro nás svatá (ta fotografie) a nikdo se jí neodvážil ukrást domů.
Kousek dál blíž k železniční trati stál obrovský betonový kvádr. Nikdo nevěděl, kde se tam vzal nebo jak dlouho na místě leží. My si na něm hráli a nijak nevadilo, že z něj koukají tlusté dráty, na které se můžeme i nabodnout, což se nikdy nestalo, ale odřeniny jsme z nich měli. Kousek nalevo jste narazili na vstup do kanálu. Ten je tam dodnes. Ne na obyčejný poklop, ale vstup do kanálu se shody jako z hororu. Jelikož my jsme však o Stephenu Kingovi neměli ani ponětí, dole pod schody jsme otevřeli mříž a v kanále pořádali dobrodružné výpravy do podzemí.
A teď konečně podstatné k mému velkému jackpotu. Vedle kanálu byla zeď a za ní staré garáže. Garáže roky nikdo nepoužíval – taky nemohl, protože vrata ven zmizela a nahradila je zeď, kterou jsem přelezl a spatřil Eldorádo.
Jako Hernán Cortéz, když uviděl Tenochtitlán, i já jsem oněměl a děkoval bohům za přízeň a pomalu slézal do zarostlého prostoru, kolem něhož stály špinavé garáže ze zrezivělými roletami a opatrně našlapoval, jako bych procházel hnízdem hadů. Ale hadi tam neleželi, ležely tam špinavé skleněné lahve – špinavé zálohované lahve od limonády. Jedna láhev, jedna koruna. Koukal jsem na záplavu bohatství a padl na kolena a bral do prstů ono průhledné zlato a líbal jej a otíral se jím po těle a šíleně se smál.
Za půl hodiny jsem se uklidnil a došel domů pro velkou hnědou tašku a na víckrát jsem lahve odnášel k potoku Rokytka, kde jsem je vymýval. Bohové zisku mi zachovali přízeň a do Rokytky zrovna někdo vypustil něco jako Jar (a zabil další ryby), takže lahve zářily čistotou a já je roznášel po obchodech okolo. Ne že by nešlo je vrátit do jednoho, lahve lidé vraceli ve velkém, takže dvacet, třicet nebyl žádný problém. Ale já je nejen že umyl, já je vlastně i pro jistotu vypral.
Lahve od limonády vypadaly všechny stejně, pokud jste si nekoupili Coca Colu v klasické baňaté lahvi nebo Top Topic či Vineu (lahve od minerálek byly větší). Prázdnými jsem tedy chvíli zásobil nejen malé potraviny u pana Maliny vedle „Bratislavy“ a již zmíněné potraviny na rohu, ale i obchod Rokytku a prodejnu nápojů na rohu Zákostelní ulice.
Můj zisk přesáhl sto korun. Dneska si řeknete, žádný peníz, ale tenkrát balík. Stovku pro sebe jsem viděl pouze na Vánoce od dědečka, a to snad jenom jednou. Tahle byla další, oddřená a nevěděli o ní rodiče. O té od dědečka věděli a dostával jsem ji po částech. Byl jsem král světa – alespoň pro sebe. Kino, laskominy, cukrátka, houska se salámem (můj mekáč) – a to jsem byl grand a podělil se (a měl plno nových kamarádů).
Peníze a noví kamarádi mi vydrželi několik dnů. Pak se všechno vrátilo do starých kolejí a já s již opět omezeným počtem kamarádů a bez financí procházel telefonní budky a koukal, jak jiní jdou do potravin a jeden z nich má na nohou cvičky.
