Článek
Přestože se ve světě válčí často, jelikož lidé jsou nepoučitelní a zůstávají stále lidmi a lidé si myslí, že se ke štěstí potřebují moc a peníze, tak třebaže si lidé myslí, že války jim moc a peníze přinesou, posledních osmdesát let bylo ve znamení budování. Ať s tím souhlasíte, nebo ne, druhá světová válka lidi částečně uklidnila a lidé poučeni válečnými hrůzami se obraceli k tomu lepšímu v nás a tvořili.
S tím je však v současnosti konec – a otázka zní proč? Odpověď není složitá. Přestali jsme si postupně vážit života, věcí, a hlavně sami sebe. Tohle taky není žádná převratná myšlenka dne. Jde o výsledek postupného úpadku, jenž jsme se naučili zakrývat nespokojeností se vším, co kolem sebe máme a co nedokážeme k obrazu svému ovlivnit. Naše nespokojenost je však pouze domnělá a jde víc o nezájem a vlastní lenost nepříjemné záležitosti řešit. Jak se někdy říká, porvat se s nimi i za cenu bolesti a mnohdy i prohry.
Prohru jsme už dávno přestali brát jako cestu k úspěchu a přetvořili jsme ji na synonymum slabosti a k politováníhodnému veřejnému ponížení. V tomhle my Češi excelujeme. Nevím, kde se to v nás vzalo a co bylo tím spouštěcím mechanismem, ale už před mnoha lety jsem slyšel základní poučení o dvou sousedech. V něm se vyprávělo, že pokud si někdo pořídí kozu a postaví chlívek, rozumný soused se snaží udělat to samé. Až na souseda českého. Ten se závistí kouká na sousedovo nové zvíře a chlívek a přeje si, aby chlívek spadnul a koza v troskách chcípla.
Můžeme tomu říkat „virus závisti“, který se přenášel na jiné sousedy a pamatuji se, když jsem byl dítě a kolem mě socialismus, tento virus způsobil doslova epidemii. Nová doba po pádu socialismu sice účinek viru podstatně snížila, ale to jenom proto, aby se vir stáhnul do podzemí a střádal sílu, a nakonec se ještě silnější rozšířil do celého civilizovaného světa. Napadá mě jeho alegorické přirovnání ke Covidu, až na drobný detail: Covid nás zabíjel, ale nezničil. Tenhle virus zvládne obojí.
Ničit je snazší než tvořit – toto moudro slýcháváte ve filmech mnoha žánrů, neboť je právě žánrově univerzální. Horor nebo romantika, vždycky se vejde a dramaturgicky zahustí scénu. Ve filmech funguje jako poučení, v životě však už jako kýč. Nikdo mu nevěnuje až takovou pozornost, aby porozuměl, o čem je. Rozhodně není o dnešku.
Dnešek je přelomová doba, kdy staré končí a nové začíná. Konfliktů přibývá a nastupuje doba válek, jak je známe v podobě umírání a mrzačení – a také doba válek hybridních, o nichž slýcháváme a zažíváme zatím spíše z druhé, třetí ruky, což se brzy změní. Důvod není nic jiného než, co jsem vám již řekl – moc a peníze. V této spojitosti vás také poprosím, abyste si nepletli pojmy moc a vliv, neboť vliv je o něčem úplně jiném, byť je na nás za poslední dobu vydatně zkoušený.
Rozlučte se s dobou tvoření. Budování skončilo a začínáme žít na další dluh. Není tolik finanční jako dluh, který známe. Je to dluh náš vlastní za sebe sama, za dobu, v níž nebudeme řešit sami sebe, ale opět souseda. Tentokrát si nebudeme jenom přát, aby chlívek šel dolů i s kozou, tentokrát k tomu i rádi podáme pomocnou ruku. A pokud nebudeme bořit, budeme se hodně snažit druhé špinit a pomlouvat a dál prohlubovat domnělé rozdíly mezi sebou.
Skončí to jedním jediným možným způsobem. Pod spadlou střechou chlívku skončíme úplně všichni, aniž tím někomu uděláme radost.
