Článek
Já si pamatuju Vysočany špinavé. Špinavé od spalovny a dvou komínů, které jsem viděl jako první, když jsem se ráno probudil a vykouknul z okna. Stály ani ne dvě stovky metrů směrem na východ a kolem nich obrovská spalovna. K špinavosti přispěly i všechny továrny ČKD, co stály v okolí, kam jen oko dohlédlo. Dneska na jejich místech stojí sídliště. Sice moderní sídliště, ale špínu a zvláštní kovovou příchuť, jako když olíznete mastnou minci, tam cítím pořád a nejspíš tak taky pořád bude.
Na všem kolem ležel prach. Domy měly oprýskané zdi, kolikrát až na cihlu, chodníky a silnice popraskané, čas od času někde místo chodníku a silnice jáma – a mezi tím vším tekla špinavá Rokytka.
Pokud říkám špinavá Rokytka, myslím tím opravdu špinavá, a ne tak špinavá, za co dneska špínu považujete. Dneska špína není taková jako dřív, je menší, dalo by se říct, že je čistší. Je takový paradox, že mi děda vyprávěl, jak on v mým věku z Rokytky pil a že byla tak čistá, že i raci to považovali za přehnaný a utíkali pryč.
Pamatuju si, že za socialismu dávali v televizi australský seriál „Co přináší řeka“ – my jsme měli vlastní československou verzi „Co přináší potok, a jestli je to ještě živý“. Co si pod pojmem Rokytka vybavuju nejčastěji, tak to jsou mrtvé ryby. Ryby otrávené širokými možnostmi, co šlo tenkrát do vodního toku naprosto beztrestně vypustit. Já se divím, že v tomhle potoce dokázalo žít něco tak dlouho, aby to vůbec vyrostlo. To nám ovšem nebránilo, abychom se v potoku cachtali, aniž se nám dělali ekzémy nebo jsme o nohy rovnou přišli. Jediná rada od rodičů ohledně Rokytky byla, abychom to nepili, což nikdo neměl v úmyslu. My jsme pili z daleko divočejších pramenů, které tekly kdo ví odkud.
(K pití z toků – jako malý jsem si jednou nechtěně cvaknul z Berounky a dva dny mi bylo tak špatně, že si na to do dneška pamatuju. Ekologie a s ní čisté toky bylo sice tenkrát téma všech schůzí a projevů, ale nic se to pro to nedělalo.)
Každá čtvrť měla svůj park a i Vysočany svůj měly, a ne jeden. Já si nejvíc pamatuju park za pivovarem, na němž stál areál školky. Ta je tam dodnes i s parkem. Do parku jsem chodil na kaštany a do školky pro první znalosti o socialistickém kolektivu. Až po letech jsem se dozvěděl, že původně o park nešlo, nýbrž o velikánské pohřebiště. Na konci osmnáctého století se nedaleko odehrála jedna z bitev prusko-rakouské války, krvavá bitva u Štěrbohol. Mrtvé přeživší pohřbili do několika obrovských hromadných hrobů, zavalili hlínou, zasadili stromy, postavili pomníček s křížem a šli domů.
Z toho všeho zbyl pouze jediný velký pařez před branou do školky. Na něm se fotil každý – a to připomenu, že jsme v době před padesáti lety a nemáte mobil a v něm fotoaparát. Máte foťák na film a omezený počet pokusů na snímek. Já na pařezu fotil dědu a máznul se mi. Já se dědovi nemáznul. Dneska je místo pařezu kříž s podstavcem, ale co vím, nikdo se u něj moc nefotí.
Já na pařezu, s mírně rozepnutým poklopcem - 1982 (asi)
Další legendární místo na focení bylo na malém hřišti u Rokytky Vedle Klímovy ulice (dnes Freyova), na kterém jste krom běžných prolézaček (třeba klasická koule z trubek nebo betonová plastika se skluzavkou) a pískoviště měli na hraní betonového medvěda. Myslím, že šlo druhem o ledního. Každý mé generace měl fotku, jak na něm sedí a je z toho úplně vedle.
Jinak Vysočany jsem považoval za město ve městě, protože my jsme měli všechno – aspoň z mého pohledu. Měli jsme polikliniku s podivnou plastikou dračích tvarů v parku naproti, o níž nikdo nevěděl, co má znamenat. Měli jsme dvě kina, Odboj a Olympii, divadlo Gong a u ní cukrárnu Orient, školy, školky, spoustu obchodů, hospody, národní výbor, dvě nádraží, fotbalové hřiště (dokonce tři), později na Proseku velký obchodní dům Prior, který byl pro nás obchodní top.
Já však měl nejradši obchod Rokytka, o němž by se dneska řeklo, že byl menším socialistickým supermarketem, ačkoli slovo super tenkrát znamenalo mnohem méně než dnes. Tenkrát tam byl pro mě sedmý div světa, dneska je tam Lidl. Pro nákup jste používali malé nákupní vozíky, což přesně odpovídalo psychologii doby. Dneska máte vozíky v marketech obrovské, protože máte do nich co dát a chce se, abyste nakupovali – tenkrát taky strana a vláda chtěla, abychom nakupovali, ale nabídka oproti dnešku tolik pestrá nebyla.
Ne že bychom hladověli, to ne. Je sice trendem dneška ukazovat tehdejší dobu jako lepší koncentrák, ale hlad nebyl. Bylo toho málo, ano, – ale nám to stačilo, poněvadž nám to stačit muselo, a navíc jsme nevěděli, jaká nabídka je jinde. Tahle byla naše, a tak jsme jí využívali se vším všudy. I s tím, že jsme se nestarali o jinou.
V obchodě Rokytka jsem byl od malička jak u vytržení, protože se v něm vždycky objevilo něco nového. Netvrdím, že vždy kvalitního, ale nového. Neumíte si představit moji radost, když jsem poprvé ochutnal pomerančový Tit-Tac, který byl i dlouho po symbolickém uvedení na socialistický trh nedostatkovým zbožím. (Jako náhradu jsme měli chrastící Antiperle.) A ta radost podruhé, když se zase objevil.
Seděl jsem ve vozíku a viděl, jak ve velkém proutěném koši je spousta krabiček mentolových bílých, a skoro u dna jedna jediná oranžová krabička. To musel udělat nějaký vtipálek z obchodu – nejspíš ten, který celou várku už dávno měl pro někoho jiného a hodlal se pobavit reakcemi nakupujících, až se o jednu jedinou budou prát. Maminka nenechala nic náhodě. Vysvětlila pánovi, který se snažil dostat rukou na dno, že tohle je její lov a zahnala ho až někam do oddělení s rýží. Začala vyndávat krabičky bílých, přičemž ještě vykázala prodavačku, která jí šla vynadat, že tu dělá bordel, řka, že to po sobě uklidí. Maminka nelhala, maminka neměla ráda nepořádek, a tak když vyndala skoro všechny mentolové krabičky, dala mi do ruky oranžovou a já radostí potřeboval čisté trenýrky, všechno uklidila, vrátila krabičky do koše, a ještě utřela z koše prach.
Vysočany byl můj ráj. Špinavý ráj, ale pořád ráj. S tím rájem je to stejné jako s nákupy – když nevíte, že existuje něco jiného, neřešíte rozdíl a milujete, co máte.
