Co vše lze najít v tramvaji aneb S námi jezdí i Popelka

Pro začátek ve zkratce napíšu, že mezi nejčastěji v zapomenutými věcmi jsou deštníky a igelitky, v nichž najdete zbytek svačiny, zbytek alkoholu a propocené oblečení, nejvíc montérky. To není propaganda. To je fakt a ten platí už přes deset let a dokazuje, že manuální práce umí být tvrdá a drsná zároveň.

Zajímavější jsou zapomenuté věci ojedinělé. Zde je první zapomenuté miminko nalezené na zadní plošině tramvaje při kontrole vozu na konečné v Malešicích. My tramvajáci jsme měli přirozeně z nálezu radost a těšili jsme se, jak se budeme o malého chlapce starat. A taky proč ne. Když mohly opice vychovávat Tarzana v džungli, proč by nemohli dělat tramvajáci to samé s Tyristorem ve vozovně.

Dokonce jsme už plánovali, jaké hezké oslavy narozenin a Vánoc chlapci budeme pořádat. Dáme mu ušít uniformu na míru, dostane sáňky ve tvaru tramvaje, krátkou výhybkovou tyč a mnoho literatury o dopravě. Budeme mu otcem i matkou a díky naší výchově a lásce už v šesti letech bude řídit tramvaj jako roky zkušený švec.

(Švec se tramvajákům říká léta a jedním z mnoha vysvětlení je skutečnost, že ve starých vozech měli namísto sedačky na posazení pouze výklopné prkénko podobné verpánku. Jiné vysvětlení je, že si stoličky sami přinášeli. Romantické (sociálně zabarvené) je vysvětlení, že jednu dobu tramvajáci fasovali pouze jeden pár bot a k nim náhradní pár podrážek, ale aby neutráceli za ševce, vyměňovali si podrážky sami.)

Tyristorovu výchovu jsme však nestihli. Už po několika hodinách policisté našli jeho opilou matku a dítě předali do její „péče“. My však nezoufáme. Vzhledem ke statistikám spotřeby alkoholu matek budeme mít na výchovu zapomenutých dětí další příležitosti.

Co se týče nálezu v MHD, máme pro něj vlastní úřední cestu. Jedním z pravidel je, že řidič musí nalezenou věc přijmout. To je varianta, kdy všímavý cestující něco najde a jelikož věc se mu nehodí, předá ji řidiči. Jen v jednom jediném případě ji přijmout nemusí, a to pokud má pocit, že ho věc může ohrozit na zdraví, nebo přímo na životě.

Stal se případ, kdy paní nesla řidiči tašku, z níž se ozývalo bublání a syčení, a paní řidiče žádala, aby si tašku urychleně vzal, neboť jí už z obsahu tečou oči. Řidič tašku nepřevzal, nýbrž ji hned z vozu vyhodil a zavolal na dispečink se žádostí o další instrukce. Instrukce zněla, aby lidi zavřel ve voze, sám sebe v kabině a čekal na příjezd policie. Ze syčící věci se nakonec stal jakýsi chemický pokus studenta chemie, který přijel další tramvají a říkal cosi o kyselině octové, a že je to dobré na odpady.

V jiných případech je řidič povinen věc přijmout, následně vypsat nálezní lístek a věc odevzdat ve výpravně – případně věc vydat majiteli ještě během směny. Pozor, pouze na občanku, ne na dobré slovo. Zažil jsem studenta, který se snažil získat zpět mobil na studentský průkaz řka, že občanku u sebe nenosí. Měl smůlu. Kdybych mu mobil vydal, měl bych smůlu pak třeba já.

Před mnoha lety kolega něco podobného udělal a moc se divil, když na konečnou za ním přijel majitel mobilu, v té chvíli vlastně potencionální majitel číslo dvě. Majitel číslo jedna, jemuž čtyři zastávky nazpátek mobil vydal snad dokonce pouze na průkaz vstupu do budovy, s mobilem už dávno odcházel do zastavárny. Řidič měl smůlu a mobil zaplatil.

(Jak si můžete všimnout, měli byste do lístku napsat iniciály toho, kdo vám věc přinese. To je ovšem problém, protože ne každý chce být s věcí hned spojován – to víte, Češi. Takže někdy musíte trochu zapojit popisnost.)

Opět je výjimka, kdy se nálezní lístek nevypisuje a věc neuchovává, a to pokud jde o věc „podléhající rychlé zkáze“, čímž jsou myšleny potraviny. V dalším případě věci, které s největší pravděpodobností už nikdo zpátky nechce – viz foto.

Taky ovšem existují případy, kdy se majitel po zapomenuté věci shání a je nemile překvapen, když už ji nazpět nezíská. V jednom případě se jednalo o cestujícího, který ve voze zapomněl svatební dort. Vůz zatahoval do vozovny a reakce majitele byla rychlá, takže se hned vydal do nejmenované vozovny – leč i jeho rychlá reakce neměla toliko na rychlost ve vozovně přítomných řidičů a řidiček, kteří věc podléhající rychlé zkáze zlikvidovali rychlostí rychlejší než samotná rychlá zkáza.

„Ne, ne, tady žádný dort není,“ říkal řidič udýchanému cestujícímu, který prý vběhl do výpravny jako zásahová jednotka o síle jednoho muže hledající dort.

„To asi byla jiná tramvaj,“ řekla řidička a otírala si rty od šlehačky.

(Pokud vám historka připomíná epizodu ze seriálu Hospoda se snědenou výslužkou, tahle se stala dvacet let před natáčením jmenovaného seriálu.)

Nejzajímavější kapitolou jsou však nálezy věcí, o nichž se mohou vést pouze konspirační teorie, z jakého důvodu je cestující ve voze zapomněl.

Když je někdo opilý a zapomene nákup, mobil nebo dítě, je vysvětlení o něco jednodušší, než když někdo ve voze zapomene třeba kalhotky.

Já je našel a na konci donesl výpravčímu i s vyplněným lístkem. Výpravčí však odmítal nález přijmout s odůvodněním, že na to sahat nebude, protože neví, kde se to všude válelo. Já ho ujistil, že to vím naprosto přesně a že nemusí strach – a co by za to takový fetišista dal, kdyby měl na podobný nález štěstí.

Poslední nález byl tři dny nazpátek – a jak už víte z názvu a úvodní fotografie, byl pohádkový. A vlastně nejen pohádkový, má v sobě mnohem víc, jelikož jde vlastně o důkaz, že sociální podtexty příběhů se promítají do skutečnosti.

Kde jsou ty časy, kdy Popelka jezdila na ples kočárem z dýně taženým proměněnými myškami – nebo v našem národním případě pouze na koni. Dneska už jsme dál. Popelka jezdí na ples MHD a je pro mě ctí, že tramvají. Nic proti metru nebo autobusu, ale jela se mnou, desítkou.

Akorát mně nějak nejde do hlavy, že si právě zapomněla střevíček u mě. Já myslel, že ho zapomněla na plese. Alespoň dle několika verzí. V jedné na prahu pomazaném smolou, v jiné na schodech.

(Vzpomínám si, že když mi bylo deset let, hráli jsme Popelku jako divadelní představení na zimním táboře. Můžete hádat, kdo vyfasoval roli královny. Ano, už tenkrát jsem se držel tradic alžbětinského divadla a coby muž hrál ženu. Také jsme oproti originálu měli netradiční konec. V naší verzi na smolou pomazaném prahu zapomněl střevíc každý z účastníků plesu a princ nikdy svoji vyvolenou nenašel. Před zatažením opony seděl nad hromadou střevíců a vypravěč říkal: „A princ zůstal šťastný, neboť se nikdy neoženil!“)

Taky mě napadá, jestli to byla vůbec Popelka, která či kdo mi střevíček ve voze nechal-a, ale kdo jiný by ho tam pozdě v noci nechával. V MHD přeci cestují samí slušní lidé.

Nastala však otázka, co s ním. Mohl jsem nechat tramvaj na Olšanech a jít hledat svoji vyvolenou – ačkoli pochybuji, že byla ve voze kvůli mně. Nebo jsem mohl střevíček střelit na jistých stránkách pro sběratele obdivující ženské věci, a to natolik silně, že je rádi hladí a olizují. Nebo jsem ho jenom tak mohl vrátit a zase poslouchat od výpravčího, že to do ruky nevezme, protože neví, kde se to válelo – což já vím opět naprosto přesně.

Nakonec zvítězila jiná varianta. Když jsem se z něj světácky napil šampaňského – ne, to je humor, tohle se dělá jen se střevíčkem Miss, já měl jen sodovku – umístil jsem ho na staniční sloupek konečné stanice. Kdyby ho někdo hledal, je tam, ačkoli dneska se rychle bere i to, co se zdánlivě nejeví jako komplet.

Závěrem dodám, že jsem zvědavý, jaké další pohádkové postavy budou pražskými tramvajemi cestovat, a upozorňuji Červenou Karkulku, že pokud si zapomene ve voze košíček, ten podlehne tak rychlé zkáze, že jí sotva z košíčku zbude držák.