Článek
O důvodu schodku se mluví již dlouho. Jsou dva a na oba jsou již delší dobu vedeny kampaně, které mají na konci stejné heslo – a to že vyhrajeme.
V prvním případě válku na Ukrajině, v druhém nad důchodci.
Přestože na konci stejná hesla, v kampaních jsou vidět rozdíly.
V případě války je potřeba peníze dávat s radostí a bez zbytečných průtahů. Investujeme tím přeci stále do celosvětového míru, čímž potěšíme nejen národ Inuitů, ale i amazonské indiány a oslav míru chtivé občany města Ushuaia na konci světa na spodním cípu Jižní Ameriky.
Nikterak nezlehčuji kroky Vlády s mírem světu pomoci a moje srdce plesá radostí, když si uvědomím, že už za deset let budeme mít proti Putinovi nové stíhačky i se školeným personálem. Za něco takového stojí si v zimě obléknout třetí svetr a s výstražně vztyčeným ukazovákem veršovat báseň vojína Jasánka s názvem Vám z ulice Iljinka – a tím připomenout, odkud se berou bolševické pokusy zničit hrdý Západní svět.
O tomhle nesmíme přemýšlet ani vteřinu, neboť za vteřinu už by podle posledních dvaceti měsíců mohlo být už pozdě. Každý občan si teď musí položit otázku – ne co pro něj udělá Ukrajina, ale co on jako Čech může udělat pro Ukrajinu. Nebudu první, kdo tuhle otázku rád jiným položí. Ani korunu nazmar.
Sami jste se jistě dozvěděli od paní ministryně Černochové, že cena třeba stíhaček a jejich údržba je jen otázkou basy piva pro každého občana – což je cena podle ní přijatelná, ačkoli některým jistě způsobí nemalé problémy, protože hrozí vystřízlivění do reality.
Ale my vydržíme. My se opijeme až později – a jistě rádi dáme nejednu basu, ale dvě, tři, stovku, tisíce bas, a třeba miliony bas, abychom zajistili mír a se slzou v oku sledovali oslavy míru v jižní Americe a v nejednom iglú na druhé straně světa. Za tohle ten schodek stojí.
A pak tu máme druhou kampaň, v níž peníze tak rádi nedáváme.
No jo, důchodci. Zatracená práce. Je to bída s nimi. To víte – co taky čekat od někoho, o kom se dozvídáme, že se od svých osmnácti let až do důchodu flákal, přičemž třetinu platu poctivě odevzdával státu (to si stát ohlídal, aby to bylo sakra poctivě), a teď nic nedělá. Co s nimi? Je vůbec v naší pokrokové společnosti pro ně místo? Neklademe si otázku, jestli by jim nebylo někde jinde líp?
A tady vidíte, že se tyto dva problémy schodku mohou navzájem vyřešit – a to řešení máme celou dobu před sebou. Můžeme zajistit mír a vyřešit i důchodce. Jak na to? Pošleme je do války.
Já chápu, že se vám to jeví jako chladnokrevné, a možná i neetické a nemorální řešení, ale považte sami, jak se věci vyřeší. Léky pro ně nemáme, a jestli nějaké potřebují, na frontě se jistě něco najde spíš než po našich lékárnách. Na vojně kolikrát stačí polít horkou a pak studenou a pak si jít běhat. Zdravotní problémy po takové kůře ustoupí.
Vyřešíme i problém hrdosti. Zatímco teď to podle mnohých vypadá, že důchodcům nemáme být za co vděčni - krom takových maličkostí, jako že díky nim máme kde bydlet, máme jak topit (i když draze), svítíme, koukáme na televizi, jíme, pijeme, ožíráme se, půjčují nám peníze, které nehodláme vrátit, máme ještě po čem skoro jezdit, kam jezdit, proč tam jezdit – a taková ta ne příliš důležitá maličkost, že nám dali životy či životy našim rodičům.
Takže hrdost nula.
Ale díky tomu, že by se muži vydali na frontu, by se u mladších a trochu starších ročníků, kteří už od začátku války hrdinně bojují od klávesnice, vytvořila vazba, a mnohé rodiny by tak získali pro svůj rodokmen a pro své zakřivené vnímání světa pravé hrdiny.
Mám dobrou zprávu pro důchodce starších osmdesát pět let. Na frontě mohou být v klidu, protože v tomhle věku se dle statistik už tolik neumírá.
Možná si pokládáte otázku, co s důchodkyněmi. Mám další dobrou zprávu. Někoho si nechat musíme. V mnohých případech půjde o dobrou pracovní sílu, která zaplní díru na trhu práce v čemkoli. Mladí tolik pracovat nemusí a nemá ani význam je do práce zbytečně honit. Mnozí ještě totiž přemýšlí o tom, jak to udělat, aby byli miliardáři a pak už nemuseli dělat.
Jak vidíte, je to celé promyšlené dobře a mnohé se tím vyřeší.
Dneska půjdu za svým otcem a se slzou hrdosti v oku mu oznámím, aby se začal pakovat. Je mu skoro osmdesát, takže zkušenosti má. Věřím, že naši situaci pochopí a vyrazí co nejdříve.
PS: Kdybych náhodou delší dobu nepsal, mám pravděpodobně zpřelámané obě ruce, abych už nemohl psát. A abych se zbytečně nerozptyloval hádankou, zdali by to nešlo i jinak, mám pro sichr i vyražené zuby.
