Článek
Nedíval jsem se z důvodu masochismu mé politické duše, nýbrž s představou tragikomického programu, za který podobné pořady již mnoho let považuji.
Pořad jsem nesledoval celý, tolik zábavy bych snad ani na noc neunesl, ale začal jsem později a to rozpravou, jíž začínal poslanec za TOP 09 Michal Zuna. Pana poslance Zunu neznám, ale jeho jméno jsem si zapamatoval, neboť jsem rád, že díky němu vím o výskytu věštců s nadpřirozenými silami vidění na půdě Parlamentu.
Ostatně podobných lidí je tam víc a je znát, jak moc se nyní chtějí se svými schopnostmi předvést. Je ovšem škoda, že schopnosti nepoužívali, když v minulosti patřili k vládnoucí většině. Tenkrát neviděli o budoucích krocích Vlády ani ň.
Ale zpět projevům – poslanec Zuna pokračoval v nastoleném tempu a stylu současné opozice a rázně několika sedícím poslancům (zase tolik jich tam nebylo) oznamoval, jak moc současná Vláda za posledních ani ne dvacet dnů škodí a zadlužuje stát, přičemž nás ještě násilně všechny tlačí na východ, a to tak rázně, že se možná zastavíme až někde v Číně.
Nebudu tady detailněji proslovy popisovat, ale podělím se s vámi i jednu získanou zkušenost, jak komunikovat s lidmi. Faktickými poznámkami na vystoupení pana Zuny reagovaly dvě poslankyně, které se ohradily proti některým výrokům a připomněly panu poslanci, že v právním státě existuje stále presumpce neviny, a je tedy nesprávné o někom jiném hovořit jako o zloději či ho popisovat jinými odsuzujícími výroky.
Poslanec Zuna však v odpovědi zazářil a dal mi naději, že v současném světě jde po komunikační stránce vyřešit všechno. Poslankyním připomněl, že v projevu u výroků o někom jiném použil (tuším že) příslovce „údajně“ či slovní spojení na způsob významu „vysoká pravděpodobnost“. Chápu to tak, že díky spojením vlastně nic o někom nikomu neřekl a ani nikoho proti nikomu nepopouzel.
Někdo by možná ocenil přístup pana Zuny k věci, a navíc vyzdvihl onen způsob, jak někoho elegantně očernit, ale tvářit se přitom, že ho omýváte do čista – avšak tenhle přístup není ničím novým. Stejný používala už hluboko v historii Svatá inkvizice. To byli pánové, kteří ve jménu milosrdného a milujícího Boha zabíjeli jiné lidi, a to proto, aby onoho Boha našli o něco rychleji. Jak oni, tak ti druzí.
Inkvizice jako první na světě používala způsoby, při nichž se na začátku podezření vyjadřovala, že je něco možné či eventuální – po čemž dotyčné lidi začala nelidským mučením donucovat k přiznání. Pokud nemučili, nebo ne dost dlouho, postavili rozhodnutí o vině či nevinně samotnému Bohu, takže dotyčného zabili bez krve na rukou. To jsou případy, o nichž jste četli, kdy obviněného spoutali řetězy, hodili do vody. Pokud by vyplaval na hladinu, což by byl jasný důkaz pomoci ďábla, zabili by ho. Když nevyplaval, duše nebožáka byla čistá a mohl do nebe. Výhra.
Už tedy vím, jak o někom mluvit, aniž bych měl být za svá slova dotyčný stíhán. Stačí používat příslovce či správná spojení slov. Zcela beztrestně bych tedy mohl o komkoli říct, že je s vysokou pravděpodobností úchyl nebo pedofil, případně že se o tamhleté šušká, že je údajně nácek.
I pro tohle vystoupení nemám o budoucnost komunikace strach. Podobné triky se používají delší dobu a zřejmě se díky (nebo vinou) nim propracujeme do komunikačního stádia, kdy namísto odpovědí na projev bude následovat dlouhé období šifrování, co a jak dotyčný myslel a jestli někoho náhodou nechtěl naštvat. Něco jako komunikační VAR, co je ve fotbale. Bude se analyzovat a teprve pak se pískne.
Nebo se také stane to, že když vám někdo něco s „údajně“ nebo s „vysokou pravděpodobností“ řekne a vám to bude vadit, spoutají vás řetězy a hodí do vody, a pak se ukáže, kde byla pravda.
