Článek
Knihu jsem nečetl, a ani se nechystám. Jak slyším, že se literatura mísí s pornografií, je to pro mě stejné, jako když jsem před mnoha lety viděl v pražské restauraci turistu, který si objednal svíčkovou a po prvním ochutnání zavolal servírku a požádal o hranolky. Neumíte si představit, jak hranolky mlasknou, když je nasypete do smetanové omáčky vedle knedlíku, masa a brusinkového terče se šlehačkou. Porno má zůstat pornem a nemá se cpát do umění – v opačném případě, kdy se točí parodie na známá díla, jako třeba Robin Úd a Barbar Onan, to tak nevadí.
Uvědomil jsem si však, že se dostáváme do období, kdy podobných příběhů bude přibývat a vyprávění o lásce stejného pohlaví se budou čím dál tím více objevovat v literárních nabídkách.
Gay romance nejsou ale i tak ničím novým. Za nepřekonatelný top podobných příběhů považuji knihu (kterou asi znáte více jako film) spisovatelky Annie Proulx s názvem Zkrocená hora. Příběh vztahu dvou bisexuálních kovbojů vyprávěný více než přes tělesnost pocity, je ukázkou, jak k podobným tématům přistupovat, aniž byste budili u čtenářů nepatřičné vášně, a to vášně ve všech možných variacích.
Také jsem si uvědomil, že osobně neznám žádnou českou literární variaci na podobné téma. Tím netvrdím, že není – jen ji neznám. Měla by být – jsme zvyklí jít s dobou, třebaže mnohdy kulháme a nestačí nám dech, nebo si dílo jednoduše půjčíme od jiných.
Hodlám proto tuto žánrovou mezeru zaplnit a věda, že spisovatel má psát o tom, co zná (aspoň trochu), předkládám vám poetickou romanci z prostředí tramvajového depa. Podotýkám, hranolky se svíčkovou to nejsou a přistupuji k tématu s vážností.
Zkrocená tramvaj
Osud mívá zvláštní podoby, a někdy dokonce nemá žádnou. Žádnou v podobě, jaká by se dala vyjádřit. Pokud je to takový osud, má věci okolo, řekněme doplňky. Má něco kolem, co může být na pohled obyčejné, nebo dokonce přehlédnutelné. V konečném součtu všeho dohromady však se tohle nic stává něčím velkým, obrovským, něčím, co se srovnává s nekonečným, třeba s nebem nebo Bohem. Takové se stává osudem.
Přitažlivost je vždy stejná nehledě na chvíle a příležitosti. I tak má mnoho variant. Může se mimo jiné maskovat. Za úsměvy, za sklopení očí, za otočení se zády nebo za dotyk na stejném místě, na němž ucítíte pulsující zachvění energie podobné objetí. Přitažlivost se může i přetvařovat. Stane se sobeckým vyhýbáním a pokryteckým skrýváním sebe sama zahaleným do tajných pocitů na pomezí něhy a vášně.
V šatně uviděl jeho červené montérky. Znal jeho vůni. Od krátkých setkání na chodbách a pracovních jámách, v nichž čich byl více než zrak a dotyk, až po delší ve sprchách, s vůněmi mísenými štiplavou vůní erárních mýdel a o něco výraznějších pachu desinfekcí. Vidět jeho služební oděv mu přišlo velmi vzrušující. Montérky ležely přehozené přes opěradlo židle, od kolen dolů ušpiněné šmírem tvarem připomínající černé řezné rány bez krve. Montérky mu připomínaly svlečenou kůži, a o to víc pocítil vzrušení. Viděl ho často, jak je nosíval na nahém těle, předek s velkou kapsou na chlupaté hrudi. Popruhy na velkých ramenou.
Vzal je do ruky a přičichl k nim. Roztáhl nozdry a nasál vzduch spojený se vším pečlivě ukryté v bavlněné látce. Hlava se mu zamotala, jako by ochutnal tajemství. Impulzy v mozku létaly do stran jako ohňostroj, jehož význam je pouze pobavit a oslnit svým jasem a pompézností. Ve světle čichových vjemů se rýsovala jeho postava ve strnulých pózách podob antických soch. Mnohé z nich cudné a skoro nevinné, pokud se do nich nevloží představivost a neposune slušný tón celého obrazu do jiskrného erotična.
Přitiskl montérky na svoje. Splynutí vůní korunoval i dotyk, jímž se dvě látky, dvě kůže v představách spojily, jak se odedávna spojují toky řek, aby tvořily něco většího, mohutnějšího, silného, co se umí drát a hnát dál krajinou a všemu okolí určovat svá pravidla.
V návalu mnohých představ dominoval obraz setkání u vozu číslo 8482. Den si nepamatoval. Proč taky. Dny nejsou důležité, ani čas, pocity jsou důležité. Kontrolovali podvozek a přítmí pracovní jámy zbarvilo jeho obličej do tmavého odstínu a černým vlasům přidalo na černém lesku, jaké mívá havraní peří. Podívali se na sebe. Jeden pohled, ale také není důležité, že jediný. Na počtu nezáleží, nýbrž opět na jedinečnosti. Sto jich mohlo být, celý vesmír pohledů, a ani jeden z nich neměl být důležitý. Tenhle ano. Pro ostatní obyčejný, nevýznamný, avšak osud je obyčejný, ale i tak důležitý.
Sáhl na kolejnicovou brzdu a ta se zatřásla. On se zachvěl. Magnetická síla v brzdě ukrytá jím pulsovala. V provozu stačí od řidiče impuls a brzda se přisaje veškerou svou silou na koleje. Zahlédl jeho rty. Velké a ve stínu tmavší, dolní ret masitý, na kůžičce lesklé od světel zářivek osvětlujících podvozek. Vzduchem se nesla vůně železa, olejů, prachu, potu zvlhčeného mužskými deodoranty. Zachvění doprovázelo zamotání hlavy.
Ani nevěděl, zdali se ho opravdu dotkl. Možná však dotyk proběhl v podobě představy a do našeho světa se dostal jenom jeho snový odraz. On se na něj podíval. Pochopil, jak moc jsou pro lidi pohledy a proč jich je tolik. Proč se o nich často mluví a dějí se a střídají se a proč se o nich lidé zmiňují, když se potřebují o něčem blízkém vyjádřit. Pohled může být také osud. Maskovaný, přetvařující se. Může být veškerým osudem, jaký se do lidského života vejde do množství potřebné pro poznání své vlastní velikosti a velikosti pro někoho jiného.
Tiskl si montérky na tělo a cítil velikost svoji a jeho a cítil je obě dohromady a cítil z nich sílu, určenou jenom pro ně dva. Věděl, čím je a co znamená. Společně s vůní, dotykem, se vším časem, který s ním byl a který s ním držel červenou látku předpisového oblečení. Se zavřenýma očima si vše z toho uvědomoval a nával si snažil rozložit do menších, snadněji pochopitelných částí. Neúspěšně. Ani nemohl nic rozkládat. Jenom velikost tohoto okamžiku měla onu sílu a každý zásah do ní by ji rozbil do malinkatých kousků. Velikost byla obrovská právě významem své velikosti.
Ona velikost měla pro něj podobu osudu.
Zdroje:
