Článek
My spíš řešíme jiné věci. Lidské věci, s nimiž my musíme žít, třebaže se o nás říká, že jsme lidem nejlepší přátelé a ledacos sneseme. V opačném případě si to sice až tolik nemyslíme, ale vysvětlovat vám, co znamená být přítel, není až tak důležité, protože to nechápete ani vy sami mezi sebou. Dokola mluvíte o družnosti a potřebě si rozumět a být spolu – a potom na sebe štěkáte a drápete se a koušete a pak později si lížete rány a kňučíte.
Jmenuju se Argo. Panička mě pojmenovala po psu jakéhosi pána Odyssea, který na pána čekal dvacet let, až se vrátí domů. To vám musel být hodně starej pes, a prý když uviděl pána, štěknul a pošel. Já nevím jak vy, ale dvacet let je hodně a všeho moc škodí, takže bych takovému pánovi spíš vynadal, kde se takovou dobu coural a proč mě tenkrát před lety nevzal sebou.
Navíc ten Odysseus ani svého psa nepohladil, když se vrátil. Prý aby se neprozradil, když v převleku zjišťoval, jestli je mu jeho žena po dvaceti letech odloučení pořád věrná. Já vám povím, věrnost je romantická, ale pes ani ženská by neměli být za blbce, zvláště pokud si páníček vyrazí na tak dlouhou dobu a ani nezavolá a nenapíše. Mě po takový době někdo nepohladit, někdo, na koho čekám, i když už dlouho přesluhuju a jedu takzvaně jenom na výpary, tak nejen že ho kousnu do zadku, ale ještě prásknu všem okolo, že do baráku leze někdo cizí.
Taky mi lidi kolem říkají, že jsem pojmenovaný po lodi. Abych řekl pravdu, mně je celkem jedno, po čem jsem pojmenovaný, jelikož nevím, co je loď ani co je Odysseus a vůbec co je to vlastně mít jméno, neboť já jenom reaguju na něco, co slyším často a panička je ráda, když po tom zvednu hlavu a přiběhnu. Takže je i možný, že jmenuju „Fuj, nech to!“ nebo „Neskákej!“. Ale je mi to opravdu jedno.
Co mi ale opravdu jedno není, je košík na tlamě. Ne že by se to nedalo vydržet – dá, ale je to nepříjemný. Asi tak nepříjemný, jako když jdete ven v zimní srsti, lehnete si na chodníku a pak dost rychle zjistíte, že solili. Košík mám proto, abych prý někoho nekousnul. Jenom teď tak mezi námi, koušeme jenom toho, kdo si zaslouží být kousnutý, a kdyby se lidi chovali, jak mají, tak je nemusíme kousat vůbec.
Jenže lidi se tak nechovají, ale my musíme mít košík. Tady je vidět, kdo z nás dvou je ten pán a kdo bude pořád čekat na spravedlnost. Vy si možná řeknete, jsem zvíře, kdo ví, jak jsem vychovaný, třeba vás kousnu jen tak z plezíru – ale říkáte si to samý i u lidí kolem? Jste ochotný soudit i ostatní. Nebo si opravdu myslíte, že jste něco víc, že vy nekoušete, jste vychovaní od přírody slušně a nehrozí u vás, když vás někdo nakopne, že mu hned neukážete svoje zuby v jeho kůži zevnitř.
Není to tak dávno, co jsem jel tramvají, ležím, nepřekážím, mám košík a vodítko a obojek, a nade mnou začali dva lidi na sebe štěkat. A myslíte, že jim někdo trhnul vodítkem nebo jim nacpal tlamu do košíku. Ani náhodou. Štěkali na sebe a vrčeli a lidi kolem nic. Ty odešli jinam. Já na všechny koukal a vrtěl hlavou a říkal jsem si, no jo, páni tvorstva, ti se zase ukázali.
I na packy a drápy u nich došlo. Nakonec je musel uklidňovat další člověk, který říkal, že pokud se budou rvát, tak dál nejede. A ti dva? Ha ha, to mi vrťte ocasem – nic, štěkali se a rvali se dál. A co ostatní? Ti na ně koukali a nikdo vodítko a ani košík nechystal. Já na ně pak už nekoukal a myslel jsem na ovar.
Někdy štěkají jenom tak, do prázdna. Mají u ucha placku a štěkají a štěkají a já nevím, na co. Já se rozhlížím, jestli nemají důvod, ale nemají. Štěkají a štěkají – a udělat tohle já, už se na mě panička dívá zle a já si chystám výmluvu. i když nevím za co. Ale oni ne. Koukají se bez omluvy a ještě se tváří, jako když jim do misky dali míň.
Nebo jednou na mě koukala taková divná a divná byla tím, právě jak divně koukala. To já zase poznám, když je někdo divnej. Ne že ho hned vyštěkám, ale dávám si na něj pozor. A ta divná kouká na mě a kouká na paničku a říká, že prý smrdím a že bych v tramvaji proto vůbec neměl být.
Já že smrdím? Já? Baba sama smrděla jak namoklej cirkus a já že smrdím. Navíc z ní táhlo něco, co cítím, když jdu kolem místa, kde stojí lidi venku a pijou z misek, co drží v ruce. Podle pachu tahle baba měla misek víc než dost.
To víte, já a pachy jsme kamarádi a vidím je dobře – opravdu vidím. Já nejsem barvoslepý, jak si lidé myslí. Sice vidím jinak, nebo to aspoň lidi říkají, (já podle sebe vidím normálně, protože mně je buřt, jak vidí lidi) – a pachy vidím jako barevný provázky. Čím je pach intenzivnější, je provázek silnější a zářivější.
V létě v MHD to jsou ale provázky. Jestli já smrdím, tak to není nic proti tomu, jak páchnou některý lidi. To jsou provázky, že jsem jimi celej svázanej a ještě na nich visím. Kolikrát je z čenichu nedostanu, ani když si v misce přes čenich dělám klystýr.
My a lidi v MHD si rozumět nebudeme. Oni celkově si lidi nechtějí rozumět s nikým. Kolikrát ani sami se sebou. Kdyby se občas chovali jako my, mají to lepší. Dobře až na nějaké výjimky, které se asi nehodí. Ačkoli viděl jsem, jak jeden v MHD značkoval na dveře a lidi ho nechali. Ale nikdo si nečuchnul, to ję zase plus pro ostatní. Ona tedy ta jeho zpráva za moc nestála, samá chyba to byla, ale nikdo proti ní nic nenamítal. Já jsem si jednou cvrknul jenom tak trochu na kolo čehosi, a hned se ječelo – a to se stalo venku.
Lidi lidi, co si o vás myslet? Já ani nepípnu, a tlamu mám mezi vámi zavřenou. Vy jste slyšet až kdo ví kam, a i když nic neřeknete, nikdo vám v tom ničem nebrání, ačkoli kolikrát by to bylo jenom dobře.
Lidi, já si nepotrpím na nějaká moudra, já jsem jenom pes. A ani neřeknu, abyste se chovali jako zvířata. To byste si mohli špatně vyložit a opravdu se tak chovat začali. Ale něco vám povím.
Kdybyste se aspoň chovali jako kočky.
