Článek
Mistrovství světa pořádané u nás v roce 2015 dopadlo podle nás, některých řidičů MHD, přesně podle vsazených tiketů. Mnoho cestujících nezvládlo své stavy, porušilo přepravní řád o několik promile alkoholu v krvi a cestovalo na konečnou na Lehovci – odkud v lepším případě za skandování hesel odcházeli do tmy, v méně lepším stále fandili vsedě opřeni o zeď, v horším nemohli opustit tramvaj vůbec.
Mohu vážené klienty ujistit, že netřeba dělat z celé záležitosti něco panického a věřím, že policie i letos bude něžná a celá pomoc s vystoupením bude dotykem bezproblémová, jako když přiloží růži.
I tak existují výjimky a je k nim potřeba jako k výjimečným přistupovat. Před lety jsem tedy dovezl v půlnoční hodině na konečnou toho dne další skupinky oslavujících fanoušků a vysvětloval jim mnoha způsoby a jazyky (nejčastěji anglicky a opilecky), že toto opravdu není centrum a že v nočních hodinách doporučuji taxík.
Anglicky to ode mě zní – „Texi iz e betr“ – Opilecky – „Ne nehčuuum a pojedhéééššš, brm brm, kho nehcladtná nehni Česch“.
Poslední cestující toho dne (jelikož jsem už měl zatáhnout, tenkrát ještě do Hloubětína), se však ukázal jako typicky poslední cestující toho dne, takže jako cestující oříšek. Takový cestující je některými nazýván jako Special Guest Star, tedy speciální hostující hvězda, která má v pořadech za úkol zvednou popularitu a sledovanost. V tramvaji o půlnoci to však se sledovaností nikdy nebude tak horké, takže hostující hvězda má spíš za úkol vás naštvat.
Já dělám u DP už dlouho, takže vím, že linek má Praha několik, ale nervy mám jenom jedny, takže s hostujícími hvězdami většinou dělám show.
Tenhle byl fanoušek našinec. Byla mu v květnu pořád zima, takže měl pro zahřátí okolo v krku šálu, v ruce plechovku piva a v kapse plácačku rumu. Nemohl se postavit a brumlal cosi o tom, že to tam bude. Co, kdo a jak, už neřekl.
Fanoušek se neměl k odchodu, a jelikož jsem díky tomu už dávno nespěchal, lákal jsem ho na vhazování. Tomu evidentně nerozuměl. Koukal na mě opilýma, až vodnatýma očima, a těkal jimi po interiéru tramvaje, přičemž mozek se mu začal sám se sebou hádat, jestli tohle všechno kolem je ještě hokejová aréna.
Písknul jsem to. Aby byla iluze byla dokonalá, vzal jsem si z kabiny košťátko na vymetání výhybek a rozehrál. Chytil jsem pomyslný puk a lítal kolem opilce sem a tam, až mi brusle na ledu skřípaly. Opilcův mozek zřejmě znejistěl, neboť prsty odložily plechovku a zvedly nad hlavu šálu k fandění.
Jestli si pamatujete, tenkrát u vchodu do haly rozdávali papírové hokejové helmy. V tramvajích jich bylo vždycky plno, takže se nedivte, že když jsem vedl útok na branku, byl jsem skoro komplet – pokud za skoro komplet akceptujete, že krom papírové helmy na mě nebylo hokejového zhola nic.
Jel jsem na bránu a všechno komentoval jak Robert Záruba. Hodil jsem kličku a brankář byl bez šance. Vytáhnul jsem si ho doleva a pak mu to tam střihnul doprava, že ani nepozdravil.
„Góóóól!‘‘ zařval jsem a opilcům mozek to vzdal.
„Góóóól!“ odpověděl jeho fanděním a alkoholem ředěný alt. Zapomněl, že nemůže vstát, a vyskočil na nohy a točil divoce šálou jako hurikán listem větrné elektrárny.
Zvednul jsem hokejku a objali jsme se. Poskakovali jsme v rytmu skandování, Kdo neskáče-není Čech, a to tak šikovně, až jsme vyskákali z tramvaje ven.
Venku jsem ho pustil a šel střídat. Ne tramvaj, ale na střídačku. Přeci jenom už byla půlnoc a i autor rozhodujícího gólu občas musí spát. Fanoušek zůstal ve výstupní zastávce a oslavoval. Plechovku piva sice nechal ve voze, ale rum byl zdatnou náhradou.
Když jsem objel smyčku a byl v nástupní zastávce několik metrů od něj, pořád se radoval. Jeho mozek už vzdal realitu a přenesl majitele zpátky do dění šampionátu, a to do té nejkrásnější chvíle, kdy máte v euforii ruce automaticky nad hlavou a objímáte se i s tím, koho nemáte rádi.
Pak ho faulovala zeď. Drsně, zezadu. Přiřítila se jako rozzuřený Kanaďan a vzala ho ze strany a taky na stranu. Za takhle surové najetí se dává i pět do konce.
Jak rozhodčí rozhodl, už jsem neviděl. Poslední, co mi zrcátko dovolilo zahlédnout, bylo, jak se fanoušek se zdí pře a vysvětluje, že si to nenechá líbit. Možná se i poprali.
Chtěl bych tímto opětovně ujistit ostatní fanoušky, že jsem pro dobro postupu a co nejlepšího výsledku národního týmu obětovat vymezené obratové časy (ono mi nic jiného v podobné situaci ani nezbývá), a pokud bude potřeba, pokusím se hvězdnou chvilkou v dresu DP otočit i na pohled nepříjemné skóre.
Buďte připraveni na cokoli. Třeba i v prostředcích MHD. Nic vás nesmí zaskočit. Ani taková maličkost, že neumím vůbec bruslit.
