Článek
Od oné návštěvy jsem se několik let čertů bál. Strach mě přešel až později na mikulášské besídce pro zaměstnance Dopravního podniku, při níž čerta nemohli protáhnout oknem do sálu a ten neustále padal do venkovního křoví za nadávek zaměstnanců DP jako:
„Merry, ty jsi k*áva!“
Ten večer Mikuláš předával dárky a poslušnost dětí posuzoval podle jejich známek ve škole. Jelikož jsem nebyl génius, a navíc jsem měl na sobě politický flek od rodičů, moje známky byly symbolické a určovaly mě k likvidaci.
„A co máš z matematiky?“ ptal se Mikuláš, ještě mile.
„Trojku!“
Mikuláš se zarazil. „A z přírodopisu?“
„Trojku!“
„A vlastivědy?“
„Trojku.
„Čeština?“
„Čtyřku.“
Mikuláš přestal být milý. Dal mi igelitku a řekl, abych vypadnul z pódia.
Strach z čertů tedy polevil a od té doby mě v traumatech formovala již jenom díla a strašidelné vize klasiků jako H. P. Lovecrafta, Stephena Kinga a Petra Fialy.
Přesto malý strach kdesi vzadu v mysli zůstal. Občas naroste. Je zvláštní, že většinou pátého prosince, když se mi do tramvaje nahrnou opilí čerti, poslední roky i krampusáci, a začnou dělat bordel.
Před dvěma lety jsem se snažil na konečné vyhodit jednoho totálně alkoholem znehybněného, co dokola mlel, že je čert a že mě odnese do pekla – a já mu odpověděl, že šichta už skončila, a ať si připraví výkaz, že já jsem Lucifer a tohle kolem je moje soukromý peklo.
Osud však umí být i hodný, a hlavně na vás zapůsobí, když ho vůbec nečekáte, a ještě navíc v nečekaném datu.
(Hodně čtenářů mi píše, že si svoje historky vymýšlím, takže kdyby někdo byl svědkem toho co já, a potvrdil to, dost by mi jeho svědectví pro věrohodnost mého vyprávění pomohlo).
Neděle, 24. listopad, kolem desáté večer, Strossmayerovo náměstí u kostela směrem na Letnou. Měl jsem linku X-C, náhradu za zavřený metro a měl jsem linku ze zálohy, takže jsem byl v práci už desátou hodinu a tři mě ještě čekaly.
Na zastávce stála čertice. Ale pravá čertice. Rohy měla pořádný (v tomto případě se vůbec nehodí říkat jako kráva) kožich měla, podpatky měla, na zádech něco jako látkovou nůši, mejkap naprosto úžasný ze třpytivých kamínků – a co bylo top, byla černoška.
Já nepotřebuju být rasista a nikdy jsem nebyl, takže pro mě slovo černoška není nadávka. Jestli s tím vy máte problém, vaše věc.
Koukal jsem na tuhle nadpozemsky kráskou čertici, jak si u sloupku studuje jízdní řády, a čím déle jsem na ni koukal, tím víc a víc jsem si uvědomoval, že jsem celý rok strašně, ale strašně zlobil. Zlobil jsem tak moc, že potřebuju odvést do pekla, a jestli bude paní čertice chtít, půjdu tam po čtyřech a budu štěkat.
Nakonec jsem musel jet. Nechtěl jsem, ale musel. Dispečink by asi nebyl rád, kdybych mu vysílačkou oznámil, že nemohu pokračovat v jízdě, protože jsem zlobivý kluk a potřebuju nařezat.
Dneska budou čerti chodit. (Nebo chodili včera, předevčírem – záleží, kdy tohle čtete.) Malé děti se jich budou bát a tvořit si budoucí traumata. Mám pro ně dobrou zprávu. Sice vás traumata budou sužovat mnoho let a pravděpodobně budou ve vašem životě moci za všechny neúspěchy, ale pořád máte naději, že jednoho dne poleví a ve svém podvědomém strachu najdete určité zalíbení.
A třeba zjistíte, že je sexy.
PS: Kdo nevěří, že je to pravda, berte článek jako studii o traumatech, která se promítají do volných erotických, rádoby exotických představ.
