Článek
Musíme na samý začátek, tedy na začátek tenkrát nového.
Sametová revoluce – slovní spojení, které se naučil říct i americký prezident (Obama při pražském projevu). Revoluce dělaná srdcem, láskou. Revoluce, která zvítězila nad lží a nenávistí. Revoluce, která světu ukázala, že revoluce není jenom násilí, krev a stovky mrtvol kolem dokola. Někdo by dneska řekl, že škoda – a nebyl by to cynik, spíš pragmatik. Být to tenkrát jinak, v režii domnělého pragmatika, ani jeden z dnešních finálních kandidátů by kandidátem nebyl.
Pamatuju si mnohá hesla z té doby, a více než z osobních vzpomínek (byl jsem na škole v přírodě a revoluce mi byla fuk – moje nebyla, tak co bych se staral) z pozdějších dobových záznamů a vyprávění. V jednom divadle, v němž se stávkovalo, a já myslím, že to byla Ypsilonka se svým upřímným humorem, se objevilo heslo – Poručíme větru, dešti, platí už jen v Bukurešti.
Tohle heslo ukazovalo na zvláštní věc, a to že jsme byli jeden z posledních socialistických států, kde komunisté ještě vládli. Poláci už vládli skrze Solidaritu, Berlínská zeď se bourala, Maďaři oslavovali Nagye (maďarský premiér popravený za vedení povstání v roce 1956), my jsme zatím stávkovali. Dalo by se říci, že Češi a Slováci nespěchali – někdo by možná uvedl, že proto, že nám to nikdo zatím nedovolil.
Sametová revoluce je revolucí bez krve – na rozdíl od té v Rumunsku (Bukurešti), kde se nakonec taky přestalo s poroučením větru dešti, zato se tam popravovalo. Sametová revoluce je revolucí o domluvě a o nenásilném předání moci.
Před mnoha lety se slova o možném předávání moci brala jako vlastizrada, (dneska by se řeklo, že takové zprávy šíří dezinformátor, proputinovský šváb, rusofil a podobně) – dnes je však pohled na předávání moci jiný a v celé sametové revoluci je cítit určitá ne příliš zveřejňovaná dohoda. Dohoda o předání, v němž sice budou padat hlavy, ale i tak ty hlavy zůstanou na krku, a jak bývá v Čechách zvykem, hlavičky budou čekat na další příležitost – protože jestli je u nás něco zřejmé a jisté, tak to, že dobří holubi se vracejí, přičemž slovo „dobří“ má mnoho významů. Většinou takový, jaký je zrovna potřeba.
Po revoluci se u nás stalo kouzlo, za jehož velikost by se nemusel stydět sám velká mág a iluzionista David Copperfield. Přes noc tu doslova zmizelo přes milion členů Komunistické strany, přičemž zůstali jenom ti nejvěrnější nebo ti, co této ideologii skutečně věřili.
Jenom si to řekněte ještě jednou pro sebe – přes milion lidí. Dal jsem si tu práci a dohledal jsem, že před revolucí měla KSČ půldruhého milionu členů a dalších tři sta tisíc lidí bylo v pozici čekatelů. Skutečně velká strana. Přirozeně dneska Vám již starší lidé budou tvrdit, že nikdy členy žádné Strany nebyli (a někteří mají pravdu), a nebyli ani členy, třebaže vykonávali práci nebo funkci, u níž se členství přímo vyžadovalo.
Bylo nás tenkrát patnáct milionů občanů a víc jak milion z nich byli komunisté. Čím byli ti další, je věcí jiné diskuze. Jen si to ale představte – deset procent z národa členy Strany. Kdyby po revoluci došlo na soudy, tedy velké a s většinou straníků ve smyslu suďte je hlava nehlava, postihlo by to ve svém konečném důsledku a v neposlední řadě i hanbou každou druhou až třetí rodinu ve státě.
Představte si navíc další problémy – hádání se o nakradený majetek, nebo jenom vyčíslení možného zisku ze členství či otázka hodnoty morálních výhod členství, jako třeba tituly ze škol a podobně. Řešit tohle všechno a mnohem víc, nastane tím společenský zmatek, jehož výsledek bude naprostý rozpad společnosti. Vezměte v potaz, jak je společnost rozdělena nyní kvůli prezidentským volbám (a ona skutečně je a bude i nadále), a jak by byla rozdělena kvůli daleko závažnějšího důvodu, jakým by byly zločiny komunistického režimu a jeho podpora.
Situace se však na tehdejší dobu vyřešila skutečně sametově. Všichni jsme si byli zase rovni a jako rovni jsme nikomu nechtěli dělat problémy – nejvíce těm, kteří se nechtěli vzdát moci a chtěli k ní přistupovat nebo ji využívat jiným způsobem. Až na několik odsouzených, a to vzhledem k činům a možnostem symbolicky, se tedy další politická budoucnost odvíjela svobodně s láskou a pochopením.
Ptal jsem se já jako mladší, proč komunistický režim nebyl od revoluce považován za zločinecký. Odpověď je o odstavce výše. Nastal tím zvláštní politický paradox, podobný tomu, že by po druhé světové válce nebyli fašisté nijak víc souzeni a teprve až po třiceti letech by se jako strana (třeba s jiným jménem, nebo taky ne) nedostali do německého parlamentu.
Stejně to dopadlo s StB. Udělal se z ní problém morální, nikoli trestní. Dokonce z této záležitosti udělala společnost (či někteří lidé v ní) větší problém, než jakým bylo samotné členství v KSČ. Jako by členství v politické straně, která měla za následek šikanování, uvězňování, někdy i smrt lidí, byla o něco méně než napomáhání v jejich špiclování.
Důvod, proč se nikdy napomáhání StB neřešilo na trestní úrovni, je shodný s tím, proč se nikdy trestně neřešilo samotné členství v KSČ. Brát to vše do důsledku, zbylo by na provoz celého státu několik rodin, jedinců, dětí a kojenců, a stráááášně moc vězňů. Mrtvé po popravách nepočítám. Ty už by moc nepomohli.
Měli jsme samet, a díky němu i jasnou budoucnost, že se komunistů, a tím i komunismu v nás, tak snadno nezbavíme. Brali jsme tuto možnost skutečně jako pouhou možnost, a to jako jednu z mnoha a v duchu doufali, že jako tu, co nikdy nenastane a demokracie všechno vyčistí.
Nevyčistila.
Přechytračili jsme sami sebe a dostali se do patu. Můžeme si za několik dnů vybrat. Komunistu, nebo komunistu.
Kdybychom před více jak třiceti lety místo sametové revoluce, nebo společně s ní (s pokrytectvím nemáme problémy a můžeme za samet považovat i jemné násilí) postavili přesné mantinely, kdo a jak a co, nemuseli jsme čelit tomu, čemu čelíme teď. My jsme to však neudělali, a tím jsme se dostali k dalšímu paradoxu, kdy v demokratické společnosti vybíráme někoho, kdo nejen že byl členem KSČ, ale i díky stranické příslušnosti zbohatl, získal vyšší postavení, a ještě se zapíše do historie tohoto státu.
V jaké kompletní podobě bude tento zápis vypadat, ještě není známo, ale začátek je už nyní jasně čitelný.
