Hlavní obsah
Umění a zábava

Jak moc netopíme v tramvaji a je moje plynná maďarština opravdu bezchybná?

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: Pavel Hewlit
23. 12. 2022 18:55

Topení v tramvaji. Myslím topení v zimě. Neklepejte si na čelo, už se mi stalo, že mi vážený klient vynadal, proč v horku navíc topím.

Článek

Snažil jsem se váženému klientu vysvětlit jeho omyl a hájil se horkem všeobecným kolem nás, ale klient si nedal nic vymluvit a ukončil diskuzi slovy, že jsem hajzl.

To je v dnešku častý sociologický jev. Sprostota mezi lidmi. Rozjela se ve velkém a stala se formou komunikace. Netvrdím, že nedílnou, ale je častější, než by se slušným lidem líbilo. Osobně si myslím, že každé sprosté slovo mezi lidmi, co se neznají, je zbytečné a zabíjí veškerou komunikaci.

Topení v zimě. Jsou tramvaje, které topí víc, jiné míň. Často na výtky ohledně nedokonalého vytopení vozu poznamenávám, že dlouhá místnost o délce patnáct nebo třicet metrů, do níž každé dvě minuty otevíráte dveře, se vytápí špatně. Pomalé, někdy až letargické pohyby vážených klientů při odbavování mezi dveřmi uspokojivému vytopení rovněž příliš nepomáhají.

Je zvláštní, že události s váženými klienty se za poslední dny koncentrují k vozovně Žižkov. Akorát některé se mi tam stát mohou, jiné ne. Tohle se mi stát mohlo, a tak mi v podvečerních hodinách vážený klient praštil do kabiny a já podle intenzity a síly rány usoudil, že si chce povídat, a ne se prát.

Nemám to rád. Takové to jednoduché klepnutí na dveře. Říkám mu, že je komunistické, protože ho vídám ve starších filmech, v nichž postava přijde ke dveřím, jednou klepne a vtrhne dovnitř. Lidi si neuvědomují, že kabina je malá, a i malé bouchnutí se v ní několika násobně znásobí a jsou i řidiči, co se leknou.

Vážený klient však nevstoupil a poodstoupil od kabiny.

Nejsem ten, co by jen otevřel dveře a pootočil se pouze hlavou. To ani jiným kolegům nedoporučuji, poněvadž pokud by přišla rána a oni by seděli, moc toho už nevymyslí. Proto vždycky vstanu a teprve pak čelem ke dveřím otevřu kabinu.

„Dobrý večer,“ řeknu.

„Taky byla mladá a krásná,“ odpoví muž.

Skutečně to řekl a odpověď mi naznačila, že komunikace s ním nebude patřit mezi ty běžné. Ačkoli na rozhovory s lidmi, kteří jsou ne příliš v kondici, jsem zvyklý od doby před více jak dvaceti lety, když jsem se bavil s lidmi v bohnické léčebně v pavilonu, kam umisťovali ty, jimž se nepovedla sebevražda. Podotýkám, že já chodil spát domů.

Jelikož jsem zvyklý, odpověď mě nechala klidný a koukám a čekám, s čím pán přijde dál – a přišel:

„Můžu se zeptat, proč netopíte?“ zeptal se muž.

Taky socialistický přežitek – ta věta. Mohu se zeptat? Proč se ptá na zeptání, když se zeptá. Naše mluvnice je plná podivností, které zavání alibismem na každý den.

Otázky na topení slýchám často a vždycky, pokud tedy topím a topit mám, odpovídám, že je zapnuté a že se vážený klient může přesvědčit.

Jenže vážený klient se nechce přesvědčit, dokonce váženému klientu je jedno, jestli topíme, nebo ne, ale vážený klient se chce pohádat, a tak si pro hádku jde a nenechá se ničím zastavit.

„Ale vy netopíte,“ říká mi muž a podívá se na další vážené klienty jako do publika. „A já vím, proč netopíte!“ řekne, a tím změní ke mně přístup.

Taky jsem zvyklý. Za poslední roky bych mohl zaměstnat na stovky lidí, kteří mě nikdy neviděli, ale přesto o mně ví úplně všechno, mluví za mě, myslí za mě, uvažují za mě – a hned mi taky vynadají, že je to u mě všechno špatně. Chci je skutečně zaměstnat a dát jim za úkol napsat můj životopis. Bude to literární bomba, uvidíte.

Pán mi vysvětlil, že netopím, že nemáme rádi lidi (použil množné číslo), že je schválně trápíme a že mě se to mluví, když mám na sobě jenom tričko.

Začal jsem mu tedy ukazovat svoje vrstvy oblečení, neboť jsem měl na sobě bundu, tričko, šálu, a ještě cosi termo na těle úplně dole. Pána můj přístup zaskočil, a to jsem se v ukázce tohoto striptýzu pro nenáročné nedostal ani k trenýrkám.

Zaskočený pán se otočil a začal na mě a na lidi kolem mluvit anglicky, čímž dosáhl dvou věcí. Moje produkce dostala světový význam a lidi pochopili, s kým mají tu čest.

Abych pánovi udělal radost, začal jsem na něj mluvit anglicky taky, a snad radost i měl, protože mi lámaně vysvětloval, že by se topit mělo.

Nechtěl jsem se chlubit, nebylo taky čím, ale chtěl jsem zachovat onu světovost ve vzduchu – a tak jsem mu odpověděl maďarsky. Ne že bych maďarsky uměl, ale to nebránilo tomu, abych mu maďarsky neodpověděl.

Maďarština v mém pojetí vždycky zaskočí. Zaskočí, jelikož jí nikdo nerozumí. Dokonce ani Maďar. Pán pochopil, že tenhle intelektuální souboj nevyhraje, a tak si raději přisedl k mladší mamince s dítětem na klíně a začal oběma vyprávět, že v mládí žil v úplně jiném světě, než je teď. To nelhal. Na planetě, kde před vysazením na té naší vyrůstal, to určitě jinak chodilo.

Rád upozorním, že mé chování vůči lidem je výsledkem velmi hluboké schopnosti empatie. Dokážu se bavit s opilci, s nimiž hovořím plynnou opilečtinou, bavím se s feťáky, bavím se slušnými lidmi, kteří mě nepovažují automaticky za blbce. Pro ty ostatní je maďarština. Možná tím dávám najevo, že když si nerozumíme jako lidi, nemusíme si rozumět jazykem.

Je škoda, že si nerozumíme a mnozí myslí na schválnosti od druhých, a někdy v ně dokonce doufají. Jako by tenhle svět neměl svých problémů dost, a museli jsme si další přidělávat pouze tím způsobem, že vedle sebe musíme být.

Hezké Vánoce. Chtěl jsem to původně napsat maďarsky, ale věřím, že my tohle mezi sebou hrát nemíníme. My si rozumíme, ačkoli, a to si přiznejme, bychom si mohli rozumět daleko víc a v mnoha případech nepropadat čemusi, co se pojmenovává jako „selektivní představa“. Ne vždy to funguje, a ne u všech, ale u většiny ano.

Igen?

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz