Článek
Zpráva o tragédii se objevila na stránce Novinky.cz. Nechci rozebírat onu tragičnost události, ale zaměřím se na diskuzní příspěvky pod článkem – ty jsou totiž v některých případech tragické taky.
Překvapilo mě, jak se někteří pisatelé k zatím stále možné sebevraždě staví. (Budeme to však brát jako sebevraždu, abych nemusel používat slova jako „možná“ či „údajně“.) Jako by při psaní o ní v sobě postrádali takt a pokoru, které by se měly při podobných situacích v lidech společně objevit.
Vím, že pro některé pisatele diskuzních příspěvků je psaní spíš hodně špatnou terapií než názorem, za nímž by si stáli, nebo by byli ochotni si stát, když by došlo na diskuzi mimo svět klávesnice a internetu. Drzost převlečená za odvahu jim dodává sílu, aniž by si uvědomovali pro druhé bolestivou podstatu svých myšlenek.
V tomto případě jsem se v diskuzích setkal i s velmi zvláštní formou pragmatismu, když sebevraždu přejetím soupravou metra označili za sobeckou, neboť díky ní došlo ke zdržení dopravy, a diskuze se v některých vláknech změnila na rozpravu ohledně důležitosti nasazování náhradní dopravy.
Překvapil mě rovněž názor, že sebevrah se činem mstil společnosti – což považuji (ten názor, nikoli čin) jako novou formu mučednictví, a to ne pro oběť, nýbrž pro cestující, kteří se nemohli včas dostat tam, kam potřebovali.
Za svůj život jsem se potkal s mnoha sebevrahy, a to přirozeně se sebevrahy neúspěšnými. Mezi nimi bylo třeba rozdělit sebevrahy, jejichž čin byl pouze demonstrativní, a na ty, co mysleli čin vážně, ale měli smůlu a něco se nepovedlo. Ti, co se dopouštějí sebevražd demonstrativních, a to většinou z důvodu upozornění na sebe (třeba z důvodu manipulace s jiným člověkem), málokdy svůj čin opakují, a pokud ano, už není tak „akční“ jako ten první – zatímco praví sebevrazi svůj čin zopakují s větším důrazem na bezchybnost a jsou v dalších pokusech úspěšní.
(Ještě bychom mohli mluvit o třetí skupině, a to sebevrazích okamžiku. Takoví, co se rozhodnou náhle na popud náhlého zatemnění mysli – třeba to možná byl případ muže z metra.)
Jak jsem s neúspěšnými sebevrahy bavil, uvědomil jsem si, že páchat sebevraždu není nic jednoduchého a nemůžete věřit všemu, co vidíte jako návod v televizi nebo v románech. Sebevražda je o pikosekundovém momentu, kdy se vám sice zahalí mysl, ale všechno ostatní je ve vás klidné a paradoxně vyrovnané, neboť jinak byste v sobě nepřekonali pud sebezáchovy, který nás od podobných momentů odrazuje. V dalších vteřinách už může být všechno jinak. V pádu z mostu křičíte, při proříznutí tepny na zápěstí zjistíte, že nemůžete hýbat prsty a děsí vás to, provaz na krku škrtí a vám se zatmí před očima, valí se na vás obří světla soupravy metra – ale o to už tak nejde, jde o tu vyrovnanou chvíli před tím.
Žijeme v době, kdy sebevražd bude přibývat, a to jak úspěšných, tak vážně míněných. Demonstrativní sebevraždy naopak vystřídá, a už se tak v mnohých případech děje, různé měnění pohlaví nebo měnění na cokoliv – což je nová forma upozornění na sebe. Sebevražda stále bude brána jako nešťastné řešení problémů, ale její narůstající četnost se projeví u druhých lhostejností. I to se už děje a diskuzní příspěvky k takovým zprávám už na lhostejnost v mnoha případech poukazují.
Dle mého, sebevraha nelze soudit – pokud svým činem neublíží i někomu jinému. Ublížením myslím zranění, nebo přímo smrt – ne že vám z Hlavního nádraží ujede vlak. Není to sice příjemné, ale pořád to na miskách vah života vašeho a smrti někoho neznámého je menší nepříjemnost než ta, že několik minut mrtvý člověk právě odstartoval dlouhé kontinuum nepříjemností u jeho příbuzných a známých.
K sebevraždě by se mělo přistupovat s pokorou, ostatně jako ke smrti vůbec – a to že dneska o tom mnozí nic nevědí, o smrti a o pokoře, je vinou doby. Zatímco dřív se o smrti hovořilo otevřeně a nebyla ničím tajemným, dneska je smrt tabu a něčím, co se odsunuje na druhou nebo třetí kolej života.
Je zajímavé, že se za dvě generace takhle vyměnila s jinou s životem spojenou věcí. Víte s jakou? Se sexem. Dříve byl sex tabu a byl intimitou, jež se nezveřejňovala. Dneska je hlavním tahounem, a to nejen bulváru, ale života nás všech. Smrt a rozpravy o ní tak spadly v žebříčku otevřenosti a zájmu na spodní místa, a díky tomu v nás vyvolává rozporuplné pocity.
Je dobře o smrti psát, a je ještě víc dobře číst o ní komentáře. Protože když víme, co si lidé myslí, a jak si to myslí, máme možnost začít myšlení měnit, protože slovo myšlení nemusí být vždy spojováno s moudrem a pokrokem.
V tohle případě je vidět, že jsme od moudra a pokroku uhnuli hodně stranou.
