Článek
Já s ní spokojený jsem. Možná proto, že služeb ČD nepoužívám často, a tak se ve mně nevyvinula vysoká náročnost, kterou bych pochytil porovnáváním a střádáním negativních zkušeností. Cestuji málo, a tak jsem s málem spokojený.
Osud tomu tak chtěl, aby se to málo z cestování událo několik hodin po tragické nehodě v Pardubicích a já viděl služby ČD trochu jinak, než jak jsem zvyklý.
Cestoval jsem z Prahy do Jeseníků, a ta cesta přes Pardubice vede – obdobně však byla doprava ovlivněna i jinými směry, ale tímto se nehoda přirozeně pociťovala nejvíc.
Ještě na úvod řeknu, co jsem říkal pokaždé omlouvajícím se průvodčím, že nějaké zpoždění a nestihnutí spojů je prd proti tragédii, která se stala a která i zničila některé životy. Průvodčí mi vždycky odvětili, že je dobře, jak někteří dokáží situaci pochopit. Tím jsem zase já pochopil, že s takovým srovnáním situací se nesetkávali často a lidé nadávali, jak mohli.
Z Prahy jsme vyjeli vlakem s dvaceti minutovým zpožděním, což bylo nic proti vlakům, které nevyjely vůbec byly pro tento den zrušeny. Už při nástupu nám průvodčí oznamoval, stejně tak i strojvůdce, že pojedeme pouze do Přelouče (to je před Pardubicemi) a tam si přesedneme na náhradní autobusovou dopravu. Cestou se však situace změnila, a tak jsme mohli pokračovat až do Pardubic. Tam vlak končil. Jak jsem se dozvěděl, vlak pendloval a pendlovat bude i nadále Praha-Pardubice celý den.
Náhradní autobusová doprava za vlak je vždycky problém, jelikož nikdy nebudete mít dostatek autobusů (a když ano, tak ne řidičů), abyste s nimi plný rychlík dostatečně nahradili. Tady uznávám mírné zaváhání, neboť zprvu pouze dva autobusy na několik vagónů nebylo mnoho – přičemž ještě jeden z těch autobusů byl určený pouze na přesun cestujících do velmi blízkého okolí.
Vezměte počet cestujících, plus jejich zavazadla (uložení do prostorů pro ně dole se neřeší, což chápu, protože než byste své zavazadlo tam dali, už nemáte v autobuse místo a kufr jede bez vás) – a na pohyb nemáte moc možností. Pořád si uvědomuju, že ten den někteří byli na tom hůř, ale je třeba situaci popisovat přesně a bez srovnávání stejně nesrovnatelného.
Autobusem jsme cestovali do Chocně, což je takový malý železniční uzlík, z něhož se dalo pokračovat různými směry. Cesta trvala skoro hodinu a nebyla zrovna příjemná. S trochou humoru poznamenám s odkazem na pana Šimka a Grossmanna, že jsem celou dobu stál na jedné noze, a ještě ne na své, a užil jsme si i intimních dotyků ze všech stran. Musím však uznat, že oba mladí muži z obou stran brali situaci sportovně, a tak se mezi námi pevnější pouto nevytvořilo.
Ale aby nás ten humor zase přešel, tak vám řeknu, že jsme cestou jeli kolem místa nehody a viděl jsem ten zakouslý vlak do druhého – a řeknu vám, že nic moc.
Nádraží v Chocni nevypadalo, že je na příliv cestujících ze všech strach připraveno. Z nádraží se tak trochu stal sběrný tábor, kde stáli a posedávali cestující na každém koutku a hledali vlak, který by je alespoň přiblížil k cíli cestování.
Průvodčí vlaků se snažili pomoci, to všechna čest. Dokonce pomáhali vymýšlet varianty cestování – a to ovšem s tou nevýhodou, že cestu sice našli, ale neměli pro ni vlak. Taky jsem se dozvěděl, že tento den se příliš neřeší místenky (rozumné) a celkově i jízdné za trasu, kudy budete cestovat (to není ani tak rozumné, jako spíš nutné).
Asi po hodině jsem docestoval do České Třebové. Vlak nebyl plný a byla i reálná šance, že se objeví další vlak, který mě dostane do Záhřebu nad Moravou, odkud se už bez obtíží do Jeseníku dostanu. Taky jsem se už v té chvíli setkal s variantou černého českého humoru, a to pouze několik hodin po nehodě, když průvodčí vysvětloval cestujícímu, který se taky potřeboval dostat do Záhřebu, že v Třebové přestoupí na rychlík, který jede za námi.
„Nebojte,“ řekl průvodčí. „Jede po stejný koleji. Ten nás nepředjede!“ Pak se odmlčel, ale brzy dodal: „Nebo doufám, že se o to nebude pokoušet.“ Jo, jsme Češi.
Ještě jedna zajímavost. V Chocni jsem si všiml mladé ženy, která vypadala šatem a stylem trochu jako Morticie Addamsová, co se dala na sladký, a ta také cestovala mým směrem. Dala na radu jakéhosi mladého muže, co prý zjistil, že ten a ten vlak do Třebové jede, a nastoupila do něj. Já ne, já tomu nějak nevěřil, a radši jsem se držel toho, co mi říkali průvodčí, třebaže chvílemi jsem si myslel, že dělám chybu, jelikož Třebová byla jasně na trase, ale možné je všechno. A taky bylo.
Když jsem čekal v České Třebové už hodinu, dorazil vlak, nevím odkud, ale mladá žena, co nejde přehlédnout, z něj vystoupila. Vůbec netuším, kam jela. Ale pak jsme se díval na mapu a zjistil, že mohla díky železničnímu uzlu v Ústí nad Orlicí skončit třeba v Žamberku, což je ta lepší varianta, neboť taky mohla skončit v Hradci Králové nebo dál v Poděbradech. Někdy je potřeba zaměstnancům ČD věřit a nedat na dobré rady kolemjdoucích.
Do svého cíle jsem se přirozeně ten den dostal. Ačkoli někteří lidé na spoustu věcí nadávají, pořád máme železnici dobrou, a co není možná na ní dobré, že jsou kolem ní lidé, kteří si myslí, že o ní něco vědí. Něco víc než ostatní. Není to to pravda, neví víc, ale jelikož si to myslí, kolem nás se události dál stávají a dopadají, a někdy nedopadají úplně dobře, když se do důležitých věcí takoví lidé pletou.
Pak se nesmíte divit, že co má fungovat nefunguje, a když to nefunguje, někteří to sice možná někdy odnesou, ale tihle lidé v pozadí, to musí napravovat hned teď. A většinou to napraví skvěle. Jako včera po nehodě obyčejní zaměstnanci ČD.
