Článek
První: „Já bych se toho nebál. Putin, (nadávka). Co to je? Hoďte na něj atomovku a je po (nadávka).“
Druhý: „Rotačňák, hý hý,“ (hý hý, to byl smích.) „A prostě to do nich našít, ratatatatatatata, hý hý!“
Třetí: „Debilní politika. Já bych tam vlítnul, by čuměli, (nadávka).“
Druhý: „Na zádech plamenomet a hůůůůůůůůůů, hý hý!“
První: „Deset deka bum do držky. (nadávka). Putin. Vole.“
Druhý: „Brokovnici, cak cak, bum, cak cak, bum, cak cak, bum, hý hý!“
Třetí: „(Nadávka) na to. (Nadávka) na to. My jim ukážem!“
Netřeba psát dál ve stylu rozhlasové hry, ale věnujme se blíže těm chlapcům. Nebo mladým mužům. Člověk se v tom dneska nevyzná. Já v jejich věku asi mužem byl. Měl jsem po vojně a pracoval – u nich těžko říct. Někdy mám pocit, že dnešní doba mezi patnácti a dvaceti lety a možná víc nezná rozdíl – ani ve vyjadřování, módě, způsobech, výrazech, chování. Samozřejmě je to všechno kus od kusu a doufám, že spojení „nezná rozdíl“ nelze použít jako obecné měřítko.
Třebaže měli tvrdé řeči, na ostré hochy nevypadali. Skoro mi jich bylo líto – a to z toho pohledu, že já jsem tlustý, a oni tak hubení, jako by jim doma nedali najíst. Upnuté džínsy jim formovaly hubené nohy a zadky, a ruce, co držely mobily, postrádaly svalovinu. Vypadali vlastně jako reklama na možnou novou sérii The Walking Dead, kde už bude jedno, kdo je naživu a kdo zombie, ale všichni se budou mít rádi.
Tvrdé řeči vedli z Malostranské až na Strossmayerovo náměstí. Vedli válečné řeči. Skoro bych řekl velitelské řeči, generálské – takové, jaké se vedou ve chvíli, kdy máte stonásobnou přesilu a hodláte zašlápnout hmyz. Alkohol na posílenou přidával na hlasitosti, a tak jsem si to v kabině vyslechl všechno a z toho pochopil, že se nemusím ničeho obávat, poněvadž pokud máme na stráži tyhle hochy, jsme v pohodě před jakýmkoli nebezpečím.
Akorát mě přepadala neblahá představa, že oni znají válku spíš z videoher nežli ze slov pamětníků, dokumentů, případně filmů, které se nemusí stydět za nálepku autentické. Takové vzpomínky jsou pravým opakem herních hrdinských opusů jednoho hrdiny proti všem, co udělá bim bim bim, všichni jste mrtví, a pak popadne ženu, aby ho políbila, bejby, mlask.
Ona to ani nebyla tak neblahá představa jako spíš jistota. Když vystupovali, já pochopil, že dle jejich vidění světa je válka docela legrační věc. Událost, v níž po vzoru obrazu na monitoru běháte, střílíte a zabíjíte, občas někoho znásilníte, a když je vám blbě nebo jste postřelený, jdete na marodku a všechno je hned oukej.
Já nevím, jestli bude nějaká větší válka. Sázím, že ne. Jedno však vím jistě. Kdyby byla a já byl mladý, nechtělo by se mi do ní. Nechtělo. Opravdu ne. Víte, ona ta vřava vypadá trochu jinak než na monitoru s krásným prostorovým zvukem ve sluchátkách – zvláště když jste skrčení v bahně, ruce máte na břiše a skrze ně protýká podivně tmavá krev. V puse cítíte něco lepkavého a kyselého, něco, co za moment před sebe hodíte a kus z toho vám zbyde na bradě. Pak škubete nohama a nejspíš voláte mámu – protože volat někoho jiného vám připadá jako nesmysl. Máma vždycky přišla, když vám bylo nejhůř…
Jenže nikde ji nevidíte. Vedle vás leží chlap. Matně si ho pamatujete ze cvičáku. Mluvil o tom, že má manželku, a až skončí válka, napíše básnickou sbírku úplně nové poezie. Už nenapíše. S otevřenou pusou kouká strnulým pohledem do bahna, které se mu cpe do pusy, jako by ho ládovalo. Ze zad mu skrze látku uniformy koukají střepy – nebo je to snad kus páteře, kdo ví. Dalšího vedle sebe ani nepoznáváte, protože mu z obličeje zbyla díra podobná tomu, jako by mu obličej někdo vytrhl. Zbyla mu z něj černá díra a ta se zbytky lebky kolem připomíná vydlabaný krvavý meloun…
Velmi prostorový zvuk pokračuje a vám se chce na záchod. Máte ten pocit, akorát netušíte a necítíte, že k pomočení a defekaci už došlo. Vidíte mnoho a mnohé, akorát koho kolem sebe nevidíte, jsou ti, co mluvili o válce tak vzletně a statečně. Matně si na ně vzpomenete, že jste je potkali, když jste vedli jiný život. Kde jsou?
Už tehdy jste však věděli, že tihle do válek nemusí. Buď jim to tatínkové a maminky uměli zařídit, a pokud ne, uměli si to zařídit tak, aby teď seděli někde v teple v týlu a leštili někomu hvězdy a zadek. Po válce (jestli skončí) budou vyprávět hrdinné historky z bojů a útoků, při nichž pokaždé běželi jako první.
Už víte, že bude konec. Začíná vám být všechno jedno a bolest v břiše jako by ztratila na síle a stala se tupou a prázdnou, skoro jako by to vzdala, stejně jako vy. Prsty, které náhodou v malých ostrůvcích nejsou od krve, jsou až nepřirozeně bílé a celé se děsivě kroutí do stran. Sliny, krev a žluč na bradě se mísí se špínou a rychle na kůži tuhnou. Všechno kolem utichá. Do očí vám padá písek a cákance bahna, ale vy je už nezavřete.
Tohle je válka – a do takové se mi nechce.
Ovšem slovo „nechce“ nijak nesouvisí se slovem „muset“.
Pravděpodobně ve chvíli, kdy někdo onomu slovu muset propadne a půjde, ti mladí chlapci z tramvaje si začnou říkat, že ten odchod není tak nutný. On to přece někdo jiný vyřeší.
Hý hý…
