Článek
Myslím do fronty s těmi, kteří mi kdy vyhrožovali žalobou – a že těch lidí je. Zatímco dříve lidé byli odvážnější a záležitosti se řešily rozumně, dneska když se někomu nelíbí váš názor, vyhrožuje buď soudem, nebo vás pozve rovnou do „Clashe“.
Ohledně postavení se do fronty můžete mít rovněž možnost postavit se do fronty, nebo chcete-li do zástupu lidí s přelepenou pusou a cedulkami s nápisy o kapří vraždě – jaká se tak v tento čas objevovala třeba na pražském Andělu a lidé se k ní přidávali, jelikož si mysleli, že se bude něco zadarmo rozdávat.
Jsem kuchař, a i když je to pro mnohé nepopulární, práce s masem nedávno živých tvorů je s kuchařskou prací spojená. Kdo chce jíst pouze zeleninu, ovoce, listy, nijak mu jeho volbu neberu. Ale ať, prosím, uznává i moji, a než mě začne přemlouvat, ať jde nejprve k ryze rostlinné stravě přemluvit lva. Pokud se mu ho od masa podaří odlákat, budu o změně uvažovat i já.
Kapra usmrcuju rychle a bezbolestně. Nijak tím však neovlivním nové studie, že by trpěl už dříve od výlovu. Za to nemůžu, já nelovím ani mě neplatí za nové studie. Utrpení od výlovu má stejný filozofický podtext jako prohlášení, že člověk trpí až do smrti od výlovu z matčina lůna.
Před lety jsem viděl dokument o řezníkovi, který se před každou porážkou dobytka modlil. V dokumentu stál proti krávě a kráva byla skutečně klidná, což není obvyklé (pokud není nadopovaná). V jiných případech jí před porážkou na jednom místě neudržíte, jelikož ví, že je něco špatně. Jestli se i ona modlila, nevím, ale maso z ní dle výpovědí klientů bylo lepší než maso z jatek. Řezník stav vysvětloval klidem zvířete při porážce a nehromadění krve ve svalstvu, které stresem vzniká.
S kaprem zacházím stejně. Sice se nemodlím, ale nahlas mu řeknu, že to není osobní a že to nebude dlouho trvat. Pak mu řeknu – hele, co je to támhle? – a kouknu do strany, on taky, a má jí. Pak říznutí pod krk, tam má srdce, a je klid. Prosím, nebodat do ocasu. To byl dlouho rozšířený omyl a vůbec nevím, jak vzniknul, neboť z pohledu usmrcení nebo anatomie nemá žádný význam. Bodnutí pod krkem vás však zbavuje možnosti kuchání zaživa. Cukání kapra je už poté pouze záležitostí stahování svalů. Pokud mi někdo tvrdí, že i po bodnutí do srdce je stále živý, připouštím tuto variantu pouze v případě, že jde o kapra zombie.
Kdybych měl s kaprem zacházet o stupeň výš humánněji, už bych mu zavazoval oči černou páskou a do tlustých kapřích rtů strkal zapálenou cigaretu. V té chvíli by se však také objevil nějaký dobrotivý ochránce zvířat, který by mě tvrdě soudil, že kapru dávám nikotinovou smrt, a ne Iqosku, která pravděpodobně jednoho dne v budoucnu bude díky své chemické podstatě daleko pro zdraví horší než klasická cigareta.
Líbí se mi prohlášení některých lidí, kteří tvrdí, že aby ničemu na Vánoce neubližovali, kapra nejedí, a dají si místo něj raději vepřový nebo kuřecí řízek. Podle toho poznáte, o co jim jde. Ani ne o to maso, ale o blízkost viny ze zabití. Pokud je vina daleko, je to v klidu i na Vánoce. Umírající podříznutý stromek vedle v místnosti ani nezmíní.
Ale nechci vám psát o kaprech na stole, ale o kapru na útěku. Do dějin útěků by se mohl zapsat jako malý kapří útěk. V zastávce I.P. Pavlova na Tylově náměstí střídáme přestávky a střídali je i před lety, i ten den, kdy směrem na Bruselskou na chodníku už stály kádě s kapry. Byla už dávno tma a na hladině kádí se leskly světla pouličního osvětlení, nedalekých stánků a hřbetní ploutve kaprů světla rozviřovala do všech stran. Prodavači zrovna stáli stranou a pokuřovali.
Jdu po chodníku a voda šplouchá a jeden kapr skočí po světle na hladině. Padne na dlažbu, jako by dostal padáka, a plácá se a plácá, a plácá se tak šikovně, až to vypadá, že bere plánovaně roha.
A mně začíná fantazie pracovat a všechno kolem má najednou méně barevný odstín, jako by okolí byla scéna od Raymonda Chandlera a šlo o návrat drsné školy detektivky a my jsme byli svědky útěku ostrého týpka, co má v širokým okolí přezdívku Kapr. Kapr se mu říká, že z něj nikdo nic nedostanete. Ani co měl k obědu, ani kde vyrůstala jeho matka. Je drsnej tolik, že i šmirgl to vedle něj v soutěži drsnosti zabalil hned po prvním kole. Je drsnej a přirozeně vyprávěn v první osobě:
Kapr na útěku
Tak to bylo o knír. Ještě že si ti frajeři šli vyhulovat zobáky. Není dobrej nápad nechávat nás na vycházce bez dozoru. Zeď nebyla vysoká a chvilku potrvá, než si bachaři daj dvě a dvě dohromady, že jeden chybí. Navíc to nejsou žádný géniové a uměj sotva do desíti, pokud tedy zrovna nemaj na ruce palčáky.
Ještě že tu jsou kolem vánoční stánky. Veselí u nich jak v blbý dětský knížce. Přimáčknu se ke zdi jednoho zdi a dám si mezi rty cigáro. Zatím ho nezapálím, mám ho v puse jenom pro svůj dobrej pocit, že ho mám. Na retko bude ještě dost času, až budu odsud dál. Tisku se se ke stěně stánku. Podle vůně tam prodávaj bramboráky a olej na smažení je už dávno archivní., že stačí jiskra a bouchne to tady.
Bramborák si zrovna kupuje nějaká škeble, ale naštěstí se dívá jinam. Jestli se na mě votočí a zařve strachy, sejmu jí. Nic násilnýho, jsou svátky, ale nejsem Ježíšek, abych rozdával dárky a požehnání. Mít dobrej pocit v lochu je asi stejně dobrý jako mít v rakvi suchý ponožky.
Mám štěstí. U chodníku zaparkoval chlápek a oči má jen pro tu Barbínu, kterou si přivezl. Mohl by být její pradědeček, ale je jasný, jaký vztahy doopravdy maj. Je z ní tak zblblej, že zapomněl klíčky v zapalování. Tak tomu říkám vánoční dárek. Ale je to přes celý náměstíčko a kapr procházející mezi lidma tu bude nenápadnej asi jako šváb na svatebním dortu.
Risk je zisk. Kdo šetří má za tři, kdo krade má za deset. Vezmu to kolem stánku se svíčkama a zvonečkama a doufám, že mi neodzvoní. Pletu se mezi nohama a o někoho se i otřu, ale nic se neděje. Na masáže nohou jsou lidi ve vánočním shonu zvyklí. A nejen nohou, jde to výš. Normálně by se sežrali, ale tady ve vánočním shonu se dotknout nechají. Sice nadávaj, jenže jsou rádi. Pokud jim při pohlazení někdo neštípne i peněženku.
Poskakuju jako vodní klokan kolem nich a připadám si jako ve starý grotesce a občas poskakuju jen po levý části ploutve. Chybí mi jenom buřinka a hůlka a byl bych dokonalej. Ale na srandu není. Dědek je zamilovanej a blbej, ale nic netrvá věčně. Za chvíli zjistí, že něco nemá a k autu se vrátí.
Au. Držkou jsem narazil přímo do zbytku buřta, co se válel na zemi. V rypáku mám vodovou hořčici a ve voku kus špeku. Šel jsem na bok a cítím se, jako by mě sejmula nějaká mlátička v pouliční bitce. Otřu se od mastnoty a chvilku po ní kloužu směrem k autu. Vypadá to dobře. Buřt byl tak mastnej, že bych po tom omastku mohl jet až do Kladna.
Další ránu dostanu, jak zastavím vokem do auta. Stařík nikde. Naskočím a bouchnu dveřma. Ploutví nastartuju a rozjedu se směrem na Bruselskou. Mrknu do zadního zrcátka a vidím vánoční trhy a všechny ty lidi, co se vo sebe třou jako nalitý týpci ve strip klubu. Ukážu jim prostřední ploutvičku a konečně si zapálím retko. Chutná jako žhavá svoboda.
Ještě jednou mrknu na trhy a nedá mi to, a tak poprvé v životě promluvím a nahlas řeknu: „Pro Vás Veselý Vánoce, Vy vrazi!“
