Článek
Žiji v téhle části Prahy skoro padesát let a na základě prožitků a zkušeností s okolím mohu pouze svá slova o zvláštnostech potvrdit. Dějí se tu věci dobré i špatné. Dobrých méně.
Také jsem ku příležitosti popisu tohoto místa kdysi psal, že tato čtvrť je reálný ekvivalent hororového města Derry z mysli spisovatele hrůzostrašných příběhů Stephena Kinga. Fiktivního města, kde není nic, jak se zdá, (jak se říká), neboť lidé jsou v něm zvláštní svým chováním, svým přístupem k jiným obyvatelům – a občas tam vyleze z kanálu klaun. Ono se tam toho děje víc, ale klaun je momentálně nejznámější.
My ve Vysočanech, potažmo na Harfě klauny nemáme. Osobně jsem tady nezahlédl za celý život ani jednoho. Ale za to máme o čem přemýšlet ohledně zážitků s jinými lidmi.
Několik dnů nazpátek jsem četl článek o nejdéle vězněném zločinci v této zemi, který si odpykává doživotní trest za spáchání vražd ještě v dobách socialismu. Můžete jednou hádat, na jakém místě spáchal poslední vraždu a kde byl zadržen. Tenkrát se ubytovně s místem činu říkalo „Orel“ a je od mého bydliště asi dvě stě metrů. Pachatele zatkli před ubytovnou, když se snažil zbavit kufříku s vražednou zbraní a zastavili ho členové SNB, kteří v okolí drželi hlídku, poněvadž druhý den měl jet okolo do továrny ČKD Michail Gorbačov.
Nebo další příklad – kde jinde by se mohlo stát, že bude zastřelen americký policista toho času V ČR na dovolené. Vůbec netuším, zdali se jeho zabití do dneška uspokojivě vyřešilo. O dalších obětech našeho místa, rovněž tak o ztracených lidech, mluvit už nebudu.
Na téhle adrese se dějí zvláštní věci a naučíte se je vnímat, pokud zde zůstanete alespoň několik let, abyste měli s čím srovnávat. Divné věci se tu dějí stále nové. Poslední novinkou jsou události, při nichž jsem se přesvědčil, že lidem jdoucím na zdejší nádraží Praha-Libeň se tajuplně a nenávratně ztrácejí jízdenky na vlak a finanční hotovost.
Před nádražím mě v posledních měsících nezávisle na sobě zastavilo několik lidí, kteří mě žádali o pomoc, neboť se jim ztratil lístek a oni již nemají prostředky na zakoupení nového. První zajímavostí pro mě je, že jde vždy o cestu někam hodně daleko. Aby mě někdo žádal o peníze na lístek do Úval, se mi nestalo. Pokaždé šlo o cesty na Slovensko, v posledním případě až Košic. Proto hned jako druhou zajímavost vnímám odhodlanost těch lidí, neboť na takovou cestu se pokaždé vydávali nalehko a bez zavazadel.
Snažím se lidem pomáhat – a to pomáhat v rovině starého moudra, v němž se praví: „Chceš-li nakrmit hladového, dej mu rybu. Chceš-li mu opravdu pomoci, nauč ho chytat ryby.“
Podotýkám pro některé čtenáře, nedovedl jsem potencionální vlakové cestující k nedalekému potoku Rokytka a nezačal s nimi rybařit. Navíc pojídat ryby z tohoto toku nepovažuji za nejlepší nápad – pokud už byste nutně potřebovali ryby z Rokytky využít, tak jedině jimi provléci knot, ten zapálit a používat rybu jako zdroj světla. Cestujícím jsem zprvu radil autostop. Ukázal jim, jakým směrem je Slovensko a dal několik variant, kam si stoupnout.
Třebaže mé úmysly byly pozitivní, nesetkaly se s kladným ohlasem. V jednom případě dokonce hrozilo od žadatele fyzické násilí – a v jiném očividné uvalení kletby, neboť muž začal při představě, jak stojí na výpadovce a stopuje, divoce máchat rukama, jako by čaroval, a říkat slova, která jsem považoval za pradávný jazyk Sumerů.
V pozdějších případech jsem autostop nezmiňoval, neboť nikdo mi za tuhle radu nepoděkoval – a přešel na jinou taktiku pomoci. Možná si teď kladete otázku, proč jsem nešel s dotyčnými k pokladně a lístek jim nekoupil. Ano, to je jedna varianta. Ale vadí mi na ní, že i lístek na vlak můžete vrátit a získat hotovost zpět. Ale držel jsem tohoto nápadu a skutečně lidem koupi jízdenky nabídl. Ovšem s tou obměnou, že budu cestovat s nimi.
Jako společenský člověk jsem doufal v lepší reakce, než jaké nastaly. Nejen že nikdo nechtěl se mnou na Slovensko jet, ale všichni mě posílali do místa někam, které asi Slovensko jenom připomíná. Z cesty tak sešlo a cestující bez jízdenky odešli za jiným žadatelem.
Závěrem bych rád řekl, že lepší důkaz o zvláštní, a nutno říct spíše negativní energii této čtvrtě nenajdete. Co jiného než temná energie může způsobit zmizení jízdních dokladů a prostředků na ně – a navíc tatáž energie ani nedovolí, aby dobrota a srdečnost jiných lidí dokázala tuto temnou stránku přemoci.
Jestli někdy pocestujete z nádraží v Libni, dávejte si na jízdenky bedlivý pozor. Stačí málo a nenávratně zmizí. A nepomůžou vám pak ani dobří lidé. A když jo, pojedou s vámi. :-)
