Článek
Některé změny jsou rychlé – viděl jsem video, které slibovalo změnu za čtyři minuty. Byli v něm záběry z přírody, jak člověk pomáhá zvířátkům a zvířátka lidem poděkovala. Jak zvířátka lidi, nebo lidi zvířátka sežrala, už tam nebylo.
Jiné změny naopak na Vás nespěchají a máte na ně měsíce, někdy až roky.
Nespěchající změny jsou více v motivačních knihách, v nichž jste už od anotace na obálce přesvědčováni, že kniha Vám změní celý život, poněvadž jste ho až do teď zcela jistě vedli úplně blbě.
Celkem důvod k depresi dozvědět se, že až do teď jste všechno vorali, a někdo o tom navíc věděl, ale řekl Vám o tom až prostřednictvím knihy, kterou jste si právě za nemalé peníze koupili. Neudělat to, vořete život až do smrti.
Další deprese dorazí, když Vám jiná, leč podobná kniha řekne, že jste život zvorali knihou předchozí a nyní se všechno musí dát do pořádku, což znamená, že věci nakonec budou takové jako v období, než jste něco vůbec začali číst.
Já měl na změnu šest hodin na lince sedm a změna, ačkoli třeba to ani změna není, přišla ve dvou vlnách.
První byla v podobě mladého tatínka středního věku. Čekal na mě v zastávce Vozovna Strašnice a spěchal na vlak ve Vršovicích. Ně že bych tohle všechno věděl na první pohled, ale hodně brzy pochopíte, když se díváte a chcete chápat.
A já pochopil:
Tatínek dětem slíbil, že vlak stihnou, a nechtěl být za vola. Tatínek byl optimista a věřil v jízdní řády všech dopravních prostředků jako Japonec v Šinkansen. Proto se mu nelíbilo, že jsem na zastávku přijel o celých sedmdesát tři vteřin později. Dal mi rozhořčení najevo tím v tomto směru nejstarším gestem, a to ukázáním na hodinky a přimhouřeným pohledem Clinta Eastwooda.
Tohle gesto však není jednoznačné. Jsou tací kolegové, kteří když vidí jedince si ťukat na hodinky, zavřou kabinu a jdou se zeptat na cenu, za jakou dotyčný hodinky prodává. Tohle potencionálního prodejce šokuje, protože ani neví, že právě začal prodávat.
„No tak za kolik jsou?“ ptá se řidič. „Nemáme čas, jedeme, jedeme!“
Cenu se nikdy nedozví. Dotyčný kouká a neví, na které planetě se ocitl.
„No tak kolik? Ťukáte na hodinky, ale neprodáváte. Tak proč mě zdržujete?“ zeptá se tramvaják a pak znechuceně s kyselým pohledem vrací do kabiny, přičemž si brumlá:
„Prodává, prodává, ale pak prd!“
Nejde o výmysl, tohle gesto o prodeji hodinek jsem sám zažil před mnoha lety v socialistické společnosti, a to před Pražskou tržnicí v Holešovicích. Tam se sehnalo věcí, kde jinde ne, když jste znali správné signály.
Tatínek nechtěl být za vola, a tak dětem ukázal, že se musí nespokojený člověk ozvat, a v naší společnosti to jsou skutečně jenom gesta, čím se ozývá.
Jízda na čas je problém, jelikož náš jízdní řád nepočítá s tím, čemu se říká vyšší moc. Vyšší moc třeba může být stařenka na přechodu přecházející na červenou a rozjímající o světě zahloubaná pohledem před sebe. Vyšší moc může být odbočující auto na přejezdu, které nemůže pokračovat dál a bránící Vám v průjezdu. Vyšší moc jsou vlastně i Vánoce a zvýšený provoz kdekoli před nimi, během nich a po nich taky až někam do Velikonoc.
Na čas jsem nepřijel, ale za to jsem na červené nerozmáznul stařenku, auto neposlal do servisu a Vánoce zachránil, protože jsou, byly a budou. Všechno bylo, jak má být, a já pochopil, že i v tom, když je všechno, jak být má, může být někdo, kdo je nespokojený, protože jednoduše neví, že je všechno, jak má být, a přesto je toho součástí
Přemýšlel jsem o tom a tuhle novou možnost dával do možných souvislostí ve všem, co mě napadlo, a mnohé to hned osvětlovalo – jako rovnice, která všechno vysvětlí, a Vy se už netrápíte, protože si uvědomíte, že jediným, čím jste se trápili, bylo zadání, a ne výpočet a výsledek.
A tak jedu dál a koukám po světě a počítám si tou novou rovnicí a vidím svět jinak a jezdím tak dlouho, až dojedu po několikáté do Radlic, a když z nich odjíždím, čeká na mě v zastávce vozíčkář. Vozíčkář je bezdomovcem, není mu snad ani třicet, má jenom deku, v ní na hrst drobných, které vyžebral, má vrstvy oblečení, plastovou láhev levného vína a svůj vozíček. To je jeho rovnice.
Nebudu říkat, o čem jsme se bavili, když jsem mu pomáhal do tramvaje – to povím až jindy, ale chtěl jenom na Anděl, a to není daleko. Chtěl mezi svoje a se svým, a kdo ví, jestli mu vůbec něco chybělo. Jestli věděl přes svoji opilost, že by mu něco chybět mělo.
A já si díky němu uvědomil, jak všechno moc řeším – jak moc ve svém životě řeším věci, o nichž někdo třeba vůbec neví. Uvědomil jsem si, jak moc řeším cel svůj život, který je na světelné roky vzdálený od toho jiného, který jsem vysadil na Andělu, a přesto je taky tak blízko, že by stačil jediný můj krok, aby se ke mně přiblížil a s ním všechno, o čem nemám tušení zase já.
Díky tomu jsem pochopil hodně o lidech kolem sebe, pochopil jsem další rovnice, v nichž na jedné straně je člověk, jehož jiní obdivují, plácají ho po zádech, a na druhé je sám jenom Nic, jehož lidská hodnota je nulová (nemluvím o tom bezdomovci, přestože je to v pohledu některých podobné). Pochopil jsem, jak se jiní bojí mít svůj názor, jak jsou hloupí, když papouškují vůli jiných a bijí se za ní v prsa.
Pochopil jsem, že zatímco na jedné straně se rozhazují miliardy, o nichž se ani neví, u koho skončí a co s nimi udělá, na další straně, protože strany nejsou jenom dvě, na další straně nemůže zaplatit ani pouhou část z jiné sumy, aby někdo třeba zatoužil mít o něco víc (teď mluvím o tom bezdomovci).
Uvědomil jsem si mezi svátky, že svátkem není něco, co je napsané v kalendáři, co je v něm červeně vyznačeno. Uvědomil jsem si, že svátkem je každý moment, když pochopíte něco z rovnic života někoho jiného, a když díky tomu víte, jak se dívat na ten svůj a uvědomíte si, že co vidíte, Vás právě za šest hodin změnilo.
Ta změna je novým pohledem na svět, stejně jako pohled na svět se může změnou stát taky.
Přeji klidný konec roku.
