Článek
Ale i tak by to bylo krásné, kdyby většina voličů poslechla slova svých vůdců a se smířlivým podáním ruky, ba přímo i objetím se duchovně spojila se svými nepřátelskými protějšky.
Slovo „nepřátelské“ jsem užít musel, třebaže jsem hledal na něj vhodný ekvivalent, avšak na nic trefnějšího jsem nepřišel, neboť nepřátelství je přesně tím, co jedna strana od té druhé očekává a je na něj i připravená.
Četl jsem dnešní článek pana Alexandra Mitrofanova, v němž zvolení pana generála Pavla prezidentem připodobnil konci listopadových dnů v roce 1989 a autor v něm chtěl odlehčenou formou pravděpodobně poukázat na možné nové změny ve společnosti.
Odpověděl jsem panu A.M., že nepovažuji připodobňování těchto dnů ve spojitosti s koncem dnů sametové revoluce za šťastné, neboť by se tak mohlo zdát, že jsme tedy za více jak 33 (Kristových) let ničeho nedosáhli a jako společnost se dále neposunuli. Navíc, a to zopakuji z odpovědi, bychom tím Čechům vzali mnoho úspěchů, a ponejvíc vítězství v Naganu, což je pro Čecha téma citlivé, neb je to jedna z chvil nebohaté historie našeho národa, kdy všechno bylo zalité sluncem – a taky dokazuje, že Češi se rádi stále klaní vyčpělým slavnostním událostem, poněvadž jednoduše nemají nové.
Ale zpět ke dvěma stranám, které by se dle slov kandidáta a vítěze měly usmířit a ukázat, že v naší demokratické společnosti můžeme skutečně spolupracovat na jedné demokratické hromadě.
Demokracie však u nás nefunguje. Možná se o ni někdo snaží, a dokonce jí i věří, ale nefunguje, jelikož vždycky narazí na to nejhorší, co jí může ublížit – a tím jsou demokraté. Ti demokraté, kteří se tak nazývají, ale hlavu, a co víc myšlenky v ní, mají stále v hluboké diktatuře komunismu, a kolikrát mám pocit že až ponořené ve fašismu. Jako by pravda a láska měla jenom jednoho majitele, a pokud by kdokoli s ním (nikoliv s ní, pravdou a láskou) vyjádřil nesouhlas, již se stává otravným hmyzem, jehož je potřeba dehonestovat, znevážit, urážet, pomlouvat, zlehčovat – což je vlastně všechno dle výkladového slovníku synonym jedno a to samé.
Ano, a ještě mu napsat, ať se vysídlí někam jinam nebo že si má utřít zadek, pomodlit se a spát.
Já osobně nevěřil, že by lidé vyslechli hlasy nad sebou a začali se chovat jinak a ukázali, že se dokážeme semknout a obejmout i jindy než jenom v semifinále s Kanadou při nájezdech. Tomu jsem opravdu nevěřil - myslím tím nevěřil semknutí, hokejovému týmu samozřejmě ano, i když jsem to live neviděl, protože jsem byl na vojně a my se nedívali. Tím pádem mě ani nepřekvapilo, jak i nadále třeba pisatelé v diskuzích mluví o protistraně a jakými narážkami a urážkami je častují.
A já se ptám, proč tedy jenom urážky? Pokud jsme takoví bojovní a nechceme zakopávat válečnou sekeru a dál svalovat vinu na druhé a znovu a znovu – neměli bychom ve svých skutcích přitvrdit a jít na věc trochu ostřeji. Proč jenom nadávat, proč jenom psát – můžeme se fackovat, boxovat, mlátit a řezat klackem, můžeme se leptat kyselinou, můžeme se navzájem upalovat, házet na sebe cokoli (hlavně těžké a ostré předměty), můžeme si unášet děti, manžele a manželky a tchýně a pak je schválně vrátit, můžeme dělat druhým prasárny, hnusárny, na druhé plivat, kopat, močit, zvracet, kálet – proč se tedy držíme stále vzadu a pořádně nešlápneme do emocí a neukážeme, že tahle země neporodila žádné nemohoucí zbabělce.
Tohle by myslím byla pěkná tečka za dlouhou sametovou revolucí v Kristových letech, hodit v nekontrolovatelném orgasmu odvahy na pomyslný kříž několik budoucích mučedníků, na něž budeme za několik let vzpomínat a připomínat si je jako symbol naděje, přičemž samozřejmě pomlčíme, kdo je na kříž přitloukl.
A kdyby náhodou někdo někam napsal, že jsme to byli my, napíšeme mu do diskuze, že je to pěknej hajzl a měl by se odstěhovat, nebo alespoň jako malej Jarda si utřít zadek, pomodlit se a jít chrápat, aby už neotravoval.
