Článek
Lidé jako on se spíš rozmočí ve víru olejové skvrny nebo odjedou na tančícím koni do továrny na umělé blány. Plus mnoho jiných variant, případně jejich kombinace.
David Lynch byl surrealista. Co je to být surrealistou se špatně vysvětluje někomu, kdo neumí snít. Ne, že se mu nezdají sny, ale že sám neumí snít s otevřenýma očima. Všichni ostatní to pochopí.
Být surrealistou je samo o sobě uvolňující. Tolika věcem kolem sebe se pak nepodivujete. Čekáte na tramvaj, ale místo ní přiskáče velká žába. Zatímco ostatní utíkají, vy se koukáte, jestli má vzadu volný místa k sezení. Večer si povídáte s dřevěným prkýnkem na krájení o tom, jak jste u soudu svědčili ve prospěch bowlingové kuželky, kterou napadla zfetovaná plastová láhev od limonády.
Surrealismus nemají mnozí rádi, protože se jim zdá nechutný – a přiznejme si to, on někdy nechutný je, a to ho právě dělá krásným a tajuplným. V případě Davida Lynche určitě. Pokud se podíváte na jeho první celovečerní film Mazací hlava, nijak víc nezkoumejte, co přesně v jedné scéně padá na pódium a co dívka s velkými tvářemi slizce s úsměvem rozšlapává. Legendy jsou o tom různé, pravda jenom jedna.
Mezi mými osmnácti a jednadvaceti jsem měl své lynchovské období. Vždycky jsem byl tím, komu se mezi vrstevníky říká, že je divný. Jedna kamarádka to opravila, že nejsem divný, že jsem zvláštní. Do dneška nevím, jestli jsme zvláštní v dobrém, nebo jestli si myslela, že jsem spíš blbec. Tak či onak, David Lynch mi sednul na první dobrou a hned jsem věděl, že bychom byli kamarádi.
Když jsem se poprvé pokoušel dostat na FAMU a musel jsem odeslat talentové práce, byl mezi nimi i námět k filmu. Nebylo pochyb, kdo mě inspiroval a proč jsem napsal divný (ne zvláštní) příběh o jedinci, který bloudí současností, jíž vidí jako černobílou a postupem zkušeností se světem a lidmi v něm se mění na kovový pískající stroj.
Taky již léta chápu, proč mě ani fakulta nepozvala ke zkouškám.
Myslím, že to byl právě David Lynch, kdo řekl, nebo další kdo řekl, že všechny filmy nebo díla jsou už dávno hotová a my pouze zachycujeme jejich obraz a snažíme se ho přetransformovat do naší reality. V jeho případě si myslím, že měl pravdu, a dost možná nám viděný obraz transformoval až příliš přesně, protože tam jinde to bude pěkně ujeté.
Nebo možná nám obraz z jiného světa upravovalo úřednické oddělení v jeho mozku – a vůbec bych se nedivil, kdyby onen mozek využíval jiné spřízněné duše po celém světě a hustil je do jedné myšlenky, která se teprve potom rozplétá a tvoří další.
Pamatuju si první den na onom úřednickém místě, kdy jsem se jako každý nováček kdekoli cítil stísněný, daleko víc než člověk ve vrátnici s hlavou uvězněnou ve svěráku, který vydával umělé funění a hlavu vrátného mačkal v pravidelných intervalech jako plastelínu. Vrátný se usmíval a říkal, že mu mám říkat Picasso. Dal mi kartu a poslal mě do druhého patra.
Dostal mě na starost Dale. Moc toho nenadělal a nejvíc času jsme strávili v kuchyňce při pití mazlavé a olejově lesklé hmoty chuťově nejvíc připomínající horkou gumu.
„Ne, ty to polož!“ řekl muž s telefonem, který kolem nás prošel a mírně připomínal Ozzy Osbourneho.
„Toho si nevšímej,“ říkal mi Dale. „Takhle žvaní do telefonu pořád.“
„A komu volá?“ ptal jsem se a napil se gumy. S mlékem to nebylo tolik špatný.
„No sobě. On vždycky volá sobě.“
Nijak jsem se nedivil.
„On vždycky někam přijde,“ pokračoval Dale, „a pak si sobě zavolá. A nesmíš se divit, že je třeba u tebe doma.“
„To má logiku,“ řekl jsem.
Kolem právě přeběhl pes s lidskou rukou v tlamě.
„Dobrý kafe,“ řekl jsem.
„Na to si zvykneš,“ řekl Dale.
Do místnosti rychle vešel obr a třísknul papíry o pultík. Hlavou se málem dotýkal stropu.
„Copak, Carele. Zase tě šéf vyhodil?“ ptal se Dale.
Obr sebral papíry a strčil je Dalemu před oči.
„Ono se mu to nelíbí! Proč se mu to nelíbí? A to jsem mu chtěl vrátit prsten.“
Dale vzal papír a nahlas přečetl: „Křečci nejsou tím, čím se zdají být!“
Sklopil papíry a řekl: „No hele, žádná hitparáda to není. Možná, že bys měl na tom ještě zapracovat.“
„Nééééé smiš psáá. Vat. Vnóóóó ci.“
To nevím, kdo řekl, ale asi byl tak malej, že jsem ho neviděl.
„Nééééé smiš psáá. Vat. Vnóóóó ci. Tááák. Chlááááás. Tat.“
Kouknu ze dveří a zpoza červené opony vyšla žena a táhla podlouhlou krabici – tázal jsem se, kdo to je?
„To je dceruška šéfa,“ řekl Dale. „V žádným případě jí s tou krabicí nepomáhej. Ani kdyby tě prosila.“
Kývnul jsem, že rozumím.
„Myslím, kdyby tě prosila ta krabice!“
Tomu jsem taky rozuměl.
Kolem prošel mokrý muž s nápadně modrýma očima. Dale se vyklonil ze dveří:
„Co Paule, zas ti to rybaření nevyšlo?“
Muž se otřepal od vody a řekl:
„Co ti budu povídat. Když jsem červa píchnul na háček, naštval se tak, že mě spolknul i s rybářským člunem.“
„Tak příště už to vyjde, Paule. Musíš si vykopnout nějakýho pořádnýho.“
Nějaký muž s podivným účesem se paní za kancelářským stolem ptal, jestli nemá nůžky – odpověděla mu, že se ještě neví, jestli je to vůbec dítě. Po zemi přeběhlo několik švábů, co hledalo spodní prádlo. Kdosi se zahaleným obličejem vykřikoval, že je lidská bytost.
„Neboj, to víš že jsi“ odpověděl mu někdo jiný. „A možná za to dostaneš i Oscara.“
Na to reagoval jakýsi stařík v montérkách pohrdavým pomlasknutím, podobnému pomlaskávání traktorového motoru.
Jedna slečna se omlouvala druhé, za rozlitou kávu na šatech. Druhá na šatech žádný flek neměla a říkala, že se nic nestalo, že vnímání chronologie událostí je přežitek a je potřeba se na čas vyprávění dívat jinak.
„A co tu vlastně budeš dělat?“ ptal se mě Dale.
„Tak zatím jenom tak koukat a divit se,“ odpověděl jsem.
„Jo, chápu, tohle tu tak děláme všichni. Jestli ti můžu za sebe radit. Moc tady nepřemejšlej. Pěkně v klidu. Nic nehroť. Lidi stejně řeknou, že jsi cvok.“
„Ty kráso, vykřikla žena, jelikož jí jiná polila kávou.
Zabzučel zvuk domovního telefonu. Chlap, co byl nejblíž, zmáčknul tlačítko na mluvení a řekl: „Prosím.“
Z reproduktoru se ozvalo:
„David Lynch je mrtvý,“
„Jo, dobrý,“ řekl chlap do mluvítka. „A je to začátek, nebo konec filmu?“
