Článek
Na rovinu říkám, že mám komunistickou minulost. Byl jsem Jiskra. Matně si pamatuju na den, kdy jsem měl skládat slib. Učil jsem se ho doma do zblbnutí a nakonec ho po nás ani odříkat nechtěli. Přišli soudruzi (odpoledne, v zimě, byla už tma), řekli, že jsme Jiskry, a bylo hotovo a šli jsme domů.
Ano, už to o mně víte.
A teď pionýr – a to je moje plus. Nedostal jsem se ani ke slibu, protože zjistili, že nejsem kompetentní nosit pionýrský šátek a být potencionálním budoucím komunistou. Za to mohli rodiče. Neměl jsem díky nim nejlepší kádrový posudek. Proto jsem ani nemohl v roce 1985 cvičit na Spartakiádě. Takový to cvičení s drakem, co se skládal z krabic.
Kdyby existovala nějaká spravedlnost, napsal bych teď, že díky špatnému kádrovému profilu mých rodičů, jsme se po revoluci měli dobře, ale nebudete tomu ani věřit, revolucí se pro nás moc nezměnilo. Zvláštní bylo, že těm, co se to mělo změnit z druhé strany, těm se taky nic moc nestalo.
Ještě ke komunistické minulosti – měl bych správně napsat, že jsem se poté, co mi bylo zamítnut vstup do pionýrské organizace, zasmál do obličeje soudruhům sojčím smíchem a hrdě odešel do disentu nebo trpět do kriminálu. Pravda byla taková, že jsem to obrečel, protože pionýry byli úplně všichni, které jsem znal.
Taková zajímavost – po letech jsem si pionýrskou minulost kamarádů pamatoval jenom já, neboť oni na ni záhadným způsobem zapomněli, a dokonce ani podle nich není možná, neboť i je režim tvrdě stíhal. Když jsem se jim snažil osvěžit paměť tím, jak jsem za nimi chodil k pomníčkům, u nichž stáli stráž – se zlou jsem se potázal, protože něco takového i přes mé svědectví odmítali.
Na Prvního máje jsem byl na Letné několikrát. Vzhledem k situaci dnešního výkladu historie, jsem tam byl sám a pouze si předával mávátko z jedné ruky do druhé a krokem se pohyboval do strany, čímž jsem před vysokými představiteli Komunistické strany stojícími na ochozech stadionu Sparta vytvářel dojem pohybujícího se davu.
Co se týče minulosti v sektoru STB jistě se najdou hlasy, které Vám potvrdí, že jsem jejím přisluhovačem. Ano, mohu potvrdit, že v mých šesti letech jako žáka první třídy se mě STB snažila do svých řad naverbovat. Měl jsem mít krycí jméno Křída a očekávalo se, že v prvním ročníku najdu kompromitující materiály na soudružku učitelku a brzy ji odvezou pánové v černém autě.
Skutečnost však byla taková, že soudružka učitelka dostala materiály na mě, a jelikož se moji rodiče na rozdíl od jiných před ní odmítali pomyslně plazit, až do revoluce v roce 89, což byly čtyři roky, jsem byl žák určený ke společenské likvidaci.
Po revoluci se změnilo jenom to, že mě už málokdo chtěl zlikvidovat a soudružka učitelka s novou šálou v barvách trikolóry vykřikovala slávu demokratické společnosti. Díky tomu jsem pro budoucí funkci prezidenta republiky pochopil důležitou věc, a to že dvojí metr na lidi, na společnost a situace, je blbost a všem by se mělo měřit za jejich skutky stejně.
Pokud by někdo z mých potencionálních voličů uvítal prezidenta s vojenskou minulostí, mohu také sloužit, neboť jsem jeden z velmi malého mála, který byl odveden k vojenské základní službě dvakrát (poprvé jsem ji nedokončil) – a pokud by někdo z potencionálních voličů uvítal prezidenta pacifistu, tak když mě chtěli odvést potřetí (ne, nedělám si legraci, i druhou službu jsem nedokončil a chtěli mě zas), dostal jsem takzvanou modrou knížku. Tohle je kombinace v naší armádě zcela ojedinělá.
Teď otázka, zdali by neobyčejně obyčejný tramvaják (jak mi říkají) měl být prezidentem republiky. A já odpovím, proč ne. Prezident je zástupce národa a náš národ není složený pouze z politiků, podnikatelů, boháčů, zlodějů – což by si člověk mohl snadno myslet, když se dívá na české seriály a filmy, které jsou většinou o těch takzvaně „lepších“ lidech.
Já si myslím, že lidé by si měli uvědomit, že být obyčejným člověkem není ničím špatným, ba co víc není to ničím urážlivým. Rozhodně je to lepší než podlehnout tlaku, jak musí být člověk výjimečný, jak musí pěstovat svoji jedinečnost a tu pak vystavovat na obdiv, aby ostatní říkali: juuuuu, ten je ale velký.
Většinou se však ze slibu budoucí velikosti nic nestane, a člověk tak prožívá obyčejný život, který ovšem na základě dřívějšího tlaku bere jako prohru, a takto se také k životu sám staví.
Není to správné. Život je životem a život je dar. A žádný z života, pokud nejste masový vrah, případně nějaká další forma kreatury, není zbytečný. Život dává radost, a jestli se najde někdo, kdo tvrdí že ne, neměl by o životě druhých tolik mluvit.
Navíc já nejsem jenom obyčejný tramvaják – a je normální, že lidé se mylně domnívají, že řidiči MHD jsou lidé, kteří nepatří mezi TOP společnosti, a to jenom proto, neboť o té práci málokdo mimo DP něco víc ví. Jsem tramvaják a spisovatel, což taky není pro mě výhra, protože tramvajáci se mě ptají, co já mezi nimi jako člověk, co píše, dělá – a lidé od litery se zase ptají, proč se k nim já coby švec cpu. (Švec je staré označení pro řidiče tramvaje z doby starých vozů, kdy si sedal při řízení na kus dřeva podobnému verpánku.)
Jsem tedy pro tuhle rozdělenost správně na funkci prezidenta republiky na pomezí a umím vnímat rozdíly a vím, jak se k nim postavit a řešit je. Celý život žiji v rozdílech a rozumím jim.
A teď v rychlosti prezidentská debata:
Benešovy dekrety:
Myslím si, že jejich platnost by se neměla měnit. Vztahy Němců a Čechů před Druhou světovou válkou byly jiné a válka je nadobro změnila. Třebaže jsem přesvědčený, že ne všichni Němci souhlasili s Hitlerovou politikou, nedobrovolně se stali její součástí ve všech směrech. Jak výhry, tak prohry. Nemyslím si, že Český národ by měl být pro Evropu tím národem, který by měl stále ustupovat vůli a přáním někoho jiného, ale naopak měl by konečně ukazovat, že slova o své suverenitě myslí vážně - a to nejen v otázkách dekretů, ale třeba i cen elektřiny a plynu.
Pomoc Ukrajině:
Každá pomoc má své meze. Nelze pomáhat na úkor vlastních občanů. Netvrdím, že by se občan nemohl v některých případech uskromnit, aby mohl pomoci, ale nelze mu pomoc přikazovat a vydávat příkaz za projev solidarity. Stát má pomáhat do té míry, ne aby jeho představitelé za pomoc sbírali potlesk po Evropě, ale aby svými rozhodnutími o pomoci občany neznevýhodňovali. Navíc stát by měl mít právo kontrolovat, zdali jeho pomoc dorazila na správná místa.
Vyznamenání Mašínům:
Obávám se, že bratry Mašíny a další členy jejich skupiny nelze vyznamenat státními vyznamenáními. Jejich počínání, byť je v očích některých bráno jako hrdinské a spojené s bojem proti komunistickému režimu, má stále znaky teroristických činů s civilními obětmi. Kdybych podobné činy vyznamenával, mohla by se strhnout vlna žádostí od pachatelů trestných činů, kteří v době před rokem 1989 zabíjeli civilní občany, co by žádali o podobná vyznamenání, neboť i oni vlastně zabili někoho, kdo sloužil komunistickému režimu, a jejich čin byl tedy zaměřený politicky. Tenkrát vlastně pracoval pro komunistickou ideologii každý občan tehdejší ČSSR, takže každý trestný čin na nich by mohl být překvalifikovaný jako boj jedince za svobodu. Než bratry Mašíny a jim podobné, raději bych vyznamenal občany, kteří museli svými obyčejnými životy komunistickou mašinérii přežít.
Tři slova o mně:
Znovu ucítíte hrdost!
Tak to je tak, mí drazí přátelé, pro začátek všechno. Letos už to s volbami nestihnu, ale uvidíme. Třeba tenhle článek byl jenom mírně humorný začátek toho, co se třeba někdy v budoucnu stane realitou. Víte, není náhoda, že co začíná jako vtip, někdy končí něčím velkým.
Snad to nebude jenom velký průser.
Hezký den a běžte k volbám, a hlavně volte sami za sebe.
