Článek
Lidé si neradi připomínají cokoli tragického – pokud se jich událost nijak zvlášť víc nedotýká. Tragická událost je pro ně zprávou, která v nich buď vyvolá záchvěv solidarity, nebo pouze vzdychnutí a příslib brzké pomoci, již si později rozmyslí s tím, že na ni vědomě zapomenou.
Nejsem v mnoha ohledech výjimka. Jsem pouhý člověk, to jako obhajoba stačí. Něco se mě dotkne víc, něco méně – a podle toho vypadá i moje reakce a posléze i stupně angažovanosti v tom či onom problému. Třeba problém vymírání deštných pralesů mě sice zajímá, moc s tím však neudělám, zatímco lidem u nás po katastrofě pomoci mohu.
Navíc k Jeseníku (jak ke kraji i k městu) mám vřelý, až láskyplný vztah, ačkoli s ním (nimi) nejsem nijak spjat – a zamiloval jsem se do něj až v pozdějším věku po poznání, že je to nejen krásný kraj, ale že je i plný nádherných a pracovitých lidí.
Povodně mě zaskočily. Katastrofa je pořád katastrofou, a že díky ní lidé přicházejí o majetky a sny a síly, nebude pro normálního člověka nikdy na mávnutí rukou.
Je normální, že člověk rád pomůže. Každý, kdo chce, a každý podle svého. Někdy je však dobré připomenout, proč se pomáhá nebo proč by se pomáhat mělo. Povodně nejsou záležitostí na znovuobnovení v rámci týdnů nebo měsíců. Potrvá roky. Něco se neobnoví vůbec, protože se do mnohého nebudou chtít lidé pustit. I tak bude potřeba spoustu času a peněz.
Jak jsem naznačil v úvodu, mediální zájem opadá (chtělo by se říci opadává jako voda z postižených míst - a opadá přirozeně, neboť mediální včerejšek je nezajímavý) a i politici se vrací na vyšlapané cestičky – takže lidé stále se vypořádávající s následky katastrofy je zajímají pouze okrajově. Alespoň já jsem jejich zvýšený zájem o postižené lidi (postižené povodněmi) jako kdysi nezaznamenal.
Přesto tam ti lidé jsou a mají své příběhy, a nejenom ty, které jsme si přečetli nebo viděli v reportážích, a týdny po povodních čelí dalšímu tlaku, který by se dal popsat jednoduše jako ubývání sil.
Znám se s těmi lidmi a vím, co se jim právě děje. A měli by o tom vědět ostatní – stále vědět. Zvláště ti, kteří neváhají pomoci – a nejvíc potom ti, kteří pomáhají, že kolikrát nevědí ani komu pomáhají, ale hlavně že jsou tím IN. V tomto případě už však vědět budou. Pomůžou lidem, co ne že pouze odklízejí trosky svých životů, čistí zbytky použitelného a do toho přemýšlí, co a jak se životem dál – ale třeba řeší i takovou věc, jak vysvětlit hodně starému rodiči, že už se nemůže vrátit do domu, který nestojí, a dokola mu vysvětlovat, proč nestojí – a rozmlouvají mu, aby nechtěl umřít.
Jsou to lidé mlčící o své bolesti, aby stejnou bolest zahnali těm kolem sebe víc zraněným. Lidé, kteří nemůžou přijít na odpověď, proč jsou postižení zrovna oni, jelikož ta odpověď není. Lidé, co jsou na skutečném lidském dně.
Pokud můžete, nezapomeňte na ně a dál pomáhejte. Nemyslím přes neziskovky, to vám ani nedoporučuji – určitě si však dokážete najít pro vás tu nejlepší cestu, jak byste pomoci chtěli. Najděte cestu, aby ji mohli najít i oni.
Vím, že je to celé strašně kýčovité, ale ono lidské neštěstí takové je.
PS: Díky všem, co pomohli – a pomůžou.
